nedělní jídlo), a prorážeje si neurvale cestu mezi lidmi a stoly, vyběhl z
místnosti na chodbu. Šel jsem za ním a zjistil jsem, že na konci chodby jsou
otevřené dveře do zahrady, v níž se rovněž obědvá. Vzadu pod lípou byl
volný stolek; usedl jsem tam.
Z dálky přes střechy vesnice ozývalo se jímavé hýlom hýlom, ozývalo se tak z
dálky, že sem do hospodské zahrady obklíčené stěnami domů doléhalo zpola
neskutečně. A ta zdánlivá neskutečnost mi navodila myšlenku, že to všechno
kolem mne vůbec není přítomnost, nýbrž jen samá minulost, patnáct,
dvacet let stará minulost, že hýlom hýlom je minulost, Lucie je minulost,
Zemánek je minulost a Helena byla jen kámen, který jsem chtěl na tu
minulost vrhnout; celé tyhle tři dny byly jen divadlem stínů.
Cože? Jen tyhle tři dny? Celý můj život, zdá se mi, byl vždycky příliš
přeplněn stíny a přítomnost v něm zaujímala pravděpodobně dost
nedůstojné místo. Představuji si jedoucí chodník (to je čas) a na něm
člověka (to jsem já), který běží proti směru, kterým se pohybuje chodník;
chodník se však pohybuje rychleji než já a proto mne zvolna unáší do cíle, ke
kterému běžím; ten cíl (podivný cíl, který je umístěn vzadu!) je minulost
politických procesů, minulost sálů, v nichž se vzpažují ruce, minulost
strachu, minulost černých vojáků a Lucie, minulost, kterou jsem uhranut,
kterou se snažím rozluštit, rozmotat, rozplést a která mi brání, abych žil, jak
má žít člověk, totiž čelem vpřed. A přitom je to minulost den ze dne
vzdálenější (protože chodník se pohybuje rychleji než já), a proto i čím dál
nerozluštitelnější a nerozmotatelnější, takže běžím (s očima obrácenýma k
minulosti a s citem pro spravedlnost neukojeným) naveskrz marný běh.
A je tu hlavní pouto, kterým bych se chtěl s minulostí, jež mne
hypnotizuje, spojit, a to pouto je msta, jenomže msta, jak jsem se přesvědčil
právě v těchto dnech, je stejně marná, jako je marný všechen můj běh
zpátky. Ano, tehdy, když Zemánek předčítal v posluchárně fakulty Fučíkovu
Reportáž psanou na oprátce, tehdy jsem měl jit k němu a uhodit ho přes
tvář, jedině tehdy. Časovým odkladem mění se msta v cosi klamavého, v
osobní náboženství, v mýtus odtržený den ze dne více od zúčastněných lidí,
kteří zůstávají v mýtu msty stejní, ačkoliv ve skutečnosti (chodník je v
ustavičném pohybu) jsou dávno někým jiným: dnes stojí jiný Jahn před
jiným Zemánkem a rána, kterou jsem zůstal dlužen, je nevzkřisitelná,
nerekonstruovatelná, definitivně ztracená, takže udeřil-li jsem nyní, po
létech, je má rána zcela nesrozumitelná, a protože je nesrozumitelná,
nabývá pak docela jiných, cizích, mnou nezamýšlených významů, stává se
něčím jiným, než byla v mém záměru, může se obrátit nejrůznějším směrem
a já ji nemohu ani řídit, tím méně ospravedlnit.
Krájel jsem na talíři velkou placku smaženého řízku a zase mi dolehlo k
uším hýlom hýlom nesoucí se slabě a teskně přes střechy vesnice; představil
jsem si v duchu zahaleného krále a jeho Jízdu a sevřelo se mi srdce nad
nesrozumitelností lidských gest:
Už po mnoho staletí vyjíždějí tak jako dnes v moravských dědinách chlapci
s podivným poselstvím, jehož písmena, psaná v neznámé řeči, předvádějí s
dojemnou věrností, aniž jim rozumějí. Nějací dávní lidé chtěli jistě něco
důležitého říci a ožívají dnes ve svých potomcích jako hluchoněmí řečníci,
promlouvající k publiku krásnými a nepochopitelnými gesty. Jejich
poselství nebude nikdy rozluštěno nejenom proto, že k němu není klíč, ale i
proto, že lidé nemají trpělivost naslouchat mu v době, kdy je již shro-
mážděno tak nepřehledné množství poselství dávných i nových, že jejich
překřikující se sdělení jsou nevnímatelná. Už dnes jsou dějiny jen tenká
šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde
doba vysokých letopočtů, jež nezvětšená paměť jednotlivcova nebude vůbec
s to pojmout; celá staletí a tisíciletí budou z ní proto vypadávat, staletí
obrazů a hudby, staletí objevů, bitev, knih, a bude to zlé, protože člověk
ztratí ponětí o sobě samém a jeho historie, nepojmutelná, neobsáhnutelná,
se scvrkne do několika schematických smyslu zbavených zkratek. Tisíce
hluchoněmých Jízd králů budou vyjíždět vstříc těm dalekým lidem s
žalobnými a nesrozumitelnými poselstvími, a nikdo nebude mít čas je
vyslyšet.
Seděl jsem v koutku zahradní restaurace nad prázdným talířem, snědl
jsem řízek, ani jsem nevěděl jak, a uvědomoval jsem si, že jsem zahrnut (už
nyní, už ted'!) - do toho nevyhnutelného a nesmírného zapomenutí. Přišel
číšník, vzal talíř, mávl utěrkou smetaje s mého ubrusu několik drobinek a
spěchal k jinému stolu. Zachvátila mne lítost nad tímto dnem nejen proto,
že byl marný, ale že ani ta marnost z něho nezůstane, že bude zapomenut i s
tímto stolem, i s tou mouchou, která mi bzučí kolem hlavy, i s tím žlutým
prachem, který mi na ubrus trousí kvetoucí lípa, i s tou pomalou a špatnou
ohsluhou tak příznačnou pro momentální stav společnosti, v níž žiji, že i ta
společnost bude zapomenuta a ještě mnohem dříve budou zapomenuty její
chyby a omyly a křivdy, jimiž jsem se trápil a stravoval a které jsem se
marně snažil napravovat, trestat a odčiňovat, marně, protože cokoli se stalo,
stalo se a je neodčinitelné.
Ano, tak to je: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou
památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů,
křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude
zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění)
zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy
budou zapomenuty.
Znovu jsem se zadíval pozorně kolem sebe, protože jsem věděl, že bude
zapomenuta lípa, stůl, lidé u stolu, číšník (unavený po poledním shonu) i
tato hospoda, která (z ulice nevlídná) byla odtud ze zahrady docela přívětivě
obrostlá vinnou révou. Díval jsem se do otevřených dveří její chodby, do níž
právě mizel číšník (to unavené srdéčko tohoto již vylidněného a ztišeného
zákoutí) a z níž (sotva se tma zavřela za číšníkem) se vynořil chlapec v
koženém saku a texaskách; vkročil do zahrady a rozhlédl se; pak mne uviděl
a zamířil ke mně; teprve po několika vteřinách jsem si uvědomil, že je to
Helenin technik.
Snáším úzkostně situace, kdy milující a nemilovaná žena vyhrožuje svými
návraty, a tak když mi chlapec podal obálku ("To vám posílá paní
Zemánková"), chtěl jsem především čtení dopisu nějak oddálit. Řekl jsem
mu, aby se ke mně posadil; uposlechl mne (opřel se loktem o stůl a s
pokrčeným čelem zíral spokojeně do prosluněné lípy) a já jsem položil
obálku před sebe na stůl a zeptal se: "Nedáme si něco?"
Pokrčil rameny; navrhl jsem vodku, ale odmítl ji, protože prý řídí; dodal
však, že mám-li chuť, bude se prý na mne rád dívat. Chuť jsem vůbec neměl,
ale protože přede mnou na stole ležela obálka, kterou se mi nechtělo otvírat,