byla mi vítána jakákoli jiná činnost. Požádal jsem tedy číšníka, jenž šel
kolem, aby mi donesl vodku.
"Copak mi Helena chce, nevíte?" zeptal jsem se.
"Jak bych to mohl vědět. Přečtěte si dopis," odpověděl.
"Něco naléhavého?" ptal jsem se.
"Myslíte, že jsem se to musel naučit nejdřív nazpaměť pro případ
přepadení?" řekl.
Vzal jsem obálku do prstů (byla to úřední obálka s natištěným nápisem
Místní národní výbor); pak jsem ji zase položil na ubrus před sebe, a nevěda
co říct, řekl jsem: "Škoda, že nepijete."
"Jde přece také o vaši bezpečnost," řekl. Pochopil jsem narážku i to, že
nebyla řečena zbůhdarma, nýbrž že chlapec chce využít přítomnosti u mého
stolu, aby si ujasnil zpáteční cestu a naděje na osamění s Helenou. Byl
docela milý; na jeho tváři (malé, bledé a pihovaté, se zvednutým krátkým
nosem) bylo vidět všechno, co se dělo uvnitř něho; ta tvář byla tak
průhledná snad proto, že to byla tvář' nenapravitelně dětská (řekl jsem
nenapravitelně, protože ta dětskost tkvěla v abnormální drobnosti rysů,
které se věkem nestávají o nic mužnějšími, takže i ze stařecké tváře dělají
jen zestárlou dětskou tvář). Ta dětskost sotva může těšit dvacetiletého
chlapce, protože ho v tom věku diskvalifikuje, takže mu pak nezbývá, než ji
všemi prostředky zastírat (tak jako ji kdysi zastíral - ach nekončící divadlo
stínů! - chlapeček-velitel v našich kasárnách): oblečením (chlapečkova
kožená bunda byla ramenatá, slušivá a dobře ušitá) i chováním (chlapec
vystupoval sebevědomě, trošku obhrouble a chvílemi zdůrazňoval jakousi
ležérní lhostejnost). V tomhle zastírání byl pohříchu ustavičně zrazován sám
sebou: červenal se, neovládal dost dobře hlas, který mu ve chvílích
sebemenšího rozčilení začal lehce přeskakovat (i toho jsem si všiml už při
prvním setkání), ale neovládal ani své oči a svou mimiku (chtěl mi sice
naznačit svou lhostejnost k tomu, zda s nimi pojedu či nepojedu do Prahy,
ale když jsem ho právě ted' ujistil, že zůstanu zde, jeho oči se neutajitelně
rozzářily).
Když po chvíli donesl číšník na náš stůl omylem nikoli jeden, nýbrž dva
kalíšky vodky, chlapec mávl rukou a řekl, ať ji číšník neodnáší, že si ji tedy
taky vypije. "Přece vás nenechám samotnýho," řekl mi a zvedl pohárek: "Tak
na vaše zdraví!"
"Na vaše!" řekl jsem a přiťukli jsme si.
Dali jsme se pak do hovoru a dověděl jsem se, že chlapec počítá s
odjezdem asi za dvě hodiny, protóže Helena chce natočený materiál ještě na
místě zpracovat, eventuelně namluvit ještě vlastní komentář, aby to celé
mohlo jít už zítra do vysílání. Zeptal jsem se ho, jak se mu s Helenou
pracuje. Zase mírně zčervenal a odpověděl, že Helena tomu rozumí, že je ale
příliš ras na svoje spolupracovníky, protože je ochotná pracovat kdykoli přes
čas a neohlíží se na to, že jiní třeba spěchají domů. Zeptal jsem se ho, jestli
on také spěchá domů. Řekl, že ne; že jeho osobně to docela baví. A pak,
využívaje toho, že jsem se sám na Helenu ptal, zeptal se nenápadně a jakoby
mimochodem: "Odkud se vlastně s Helenou znáte?" Řekl jsem mu to a on
vyzvídal dáclass="underline"
"A Helena je príma, co?"
Zvlášť když se mluvilo o Heleně, tvářil se okázale spokojeně, a já jsem i to
připisoval vůli po zastírání, protože o jeho beznadějném uctívání Heleny se
zřejmě všude vědělo a on se musel všemožně bránit koruně nešťastně
zamilovaného, koruně, jak známo, potupné. Jakkoli jsem tedy chlapcovu
spokojenost nebral docela vážně, přesto teď ubírala aspoň trochu na tíži
dopisu, který ležel přede mnou, takže jsem ho konečně zvedl s ubrusu a
otevřeclass="underline"
"Mé tělo a má duše ... nevědí, proč by žily ... Loučím se ... "
Uviděl jsem na druhém konci zahrady číšníka a zakřičel jsem: "Platit!"
Číšník kývl hlavou, ale nenechal se vykolejit ze své oběžné dráhy a zmizel
zase v chodbě.
"Pojďte, nemáme čas," řekl jsem chlapci. Zvedl jsem se a přešel jsem
rychle zahradu; chlapec šel za mnou. Prošli jsme chodbou a sálem až k
východu z restaurace, takže číšník musel chtě nechtě běžet za námi.
"Řízek, polévku, dvě vodky," diktoval jsem mu.
"Co se děje?" ptal se zkrotlým hlasem chlapec.
Zaplatil jsem číšníkovi a požádal chlapce, aby mne rychle vedl za Helenou.
Dali jsme se do rychlé chůze.
"Co se stalo?" zeptal se.
"Jak je to daleko?" ptal jsem se já.
Ukázal rukou dopředu a já jsem přešel z chůze do běhu; běželi jsme oba a
za chvíli jsme byli před národním výborem. Byl to přízemní domek, bíle
nalíčený, do ulice obrácený vraty a dvěma okny. Vešli jsme dovnitř. Z tmavé
chodby vedly dveře doprava; chlapec je otevřel; octli jsme se v nevlídné
kanceláři: pod oknem tam stály přiraženy proti sobě dva psací stoly; na
jednom z nich ležel otevřený přístroj magnetofonu, blok papíru a dámská
kabelka (ano, Helenina); u obou stolů byly židle a v rohu místnosti stál
kovový věšák. Visely z něho dva pláště: Helenin modrý šusťák a špinavý
pánský baloňák.
"Tady je to," řekl chlapec.
"Tady vám dávala ten dopis?"
"Ano."
Jenomže v této chvíli byla kancelář beznadějně pustá; zavolal jsem:
"Heleno!" a lekl jsem se toho, jak můj hlas zní nejistě a stísněně. Nic se
neozývalo. Zavolal jsem znovu: "Heleno!" a chlapec se zeptaclass="underline"
,,Něco si udělala?"
"Vypadá to tak," řekl jsem.
"Psala vám o tom v tom dopise?"
,,Ano," řekl jsem. "Žádnou jinou místnost jste neměli k dispozici?"
,,Ne," řekl.
"Co v hotelu?"
"Odhlásili jsme se už ráno."
"Tak musí být tady," řekl jsem a uslyšel ted' zas chlapcův hlas, jak
přeskakuje a stísněně volá: "Heleno!"
Otevřel jsem dveře do vedlejší místnosti; byla to zase kancelář: psací stůl,
koš na papír, tři židle, skříň a věšák; (věšák byl stejný jako v první kanceláři:
kovová tyč stojící na třech nožkách a nahoře se rozpínající - obdobně jako
dole - ve tři kovové větve: protože z věšáku nevisely žádné pláště, stál tu siře
a lidsky; z jeho železné nahoty a směšně vzpažených ruček šla na mne
úzkost); nad psacím stolem bylo okno, ale jinak tu byly jen samé holé stěny;
žádné dveře už odtud nikam nevedly; obě kanceláře byly zřejmě jediné dvě
místnosti v domku.
Šli jsme zpátky do první místnosti; vzal jsem se stolu blok papírů a
zalistoval jím; byly tam však těžko čitelné poznámky, které se týkaly (soudě
podle některých slov, která jsem stačil přečíst) popisu Jízdy králů; žádný
vzkaz, žádná další slova na rozloučenou. Otevřel jsem kabelku: byl tam
kapesník, peněženka, růž na rty, pudřenka, vytroušené dvě cigarety,
zapalovač; žádná tuba s léky, žádná lahvička s vypitým jedem. Přemýšlel
jsem horečně, co si mohla Helena udělat, a ze všeho se mi nejvíc nabízela
představa jedu; avšak po jedu by musela zbýt lahviěka nebo tuba. Šel jsem k
věšáku a hrábl do kapes dámského šusťáku: byly prázdné.
"Není na půdě?" řekl najednou chlapec netrpělivě, protože se mu mé
pátrání v místnosti, i když trvalo než pár vteřin, zdálo patrně neúčelné.
Vyběhli jsme na chodbu a uviděli jsme tam dvoje dveře: jedny byly v horní