třetině zasklené a bylo jimi vidět nezřetelně na dvůr; otevřeli jsme druhé,
bližší, za nimiž se objevilo schodiště, kamenné, temné a pokryté vrstvou
prachu a sazí. Vyběhli jsme nahoru; obklopilo nás přítmí, neboť ve střeše byl
jediný vikýř (se špinavým sklem), jímž prosvítalo jen matné, šedivé světlo.
Kolem dokola se rýsovalo plno harampádí (bedny, zahradní nástroje,
motyky, rýče, hrábě, ale i hromady fasciklů a stará zlámaná židle); klopýtali
jsme.
Chtěl jsem volat "Heleno !", ale strachem jsem nemohl; bál jsem se mlčení,
jež by následovalo. Také chlapec nevolal. Přehazovali jsme harampádí a
prohmatávali mlčky temné kouty; cítil jsem, jak jsme oba rozčileni. A ta
největší hrůza šla na nás z našeho vlastního mlčení, kterým jsme si
přiznávali, že už nečekáme od Heleny odpověď, že už jen hledáme její tělo,
ať už visící či ležící.
Nenašli jsme však nic a vrátili se dolů do kanceláře. Přehlédl jsem znovu
celý inventář, stoly, židle, věšák, který držel ve vzpažené ruce její plášť, a pak
v druhé místnosti znovu: stůl, židle, skříň a zase věšák se zoufale
vzpaženými prázdnými ručkami. Chlapec zvolal (zbůhdarma) Heleno! a já
jsem (zbůhdarma) otevřel skříň, takže se odhalily police plné fasciklů,
psacích potřeb, lepicích pásek a pravítek.
"Přece tady musí ještě něco být! Záchod! Nebo sklep!" řekl jsem a vyšli
jsme znovu na chodbu; chlapec otevřel dveře na dvůr. Dvůr byl malý; v jeho
rohu stála klec s králíky; za dvorkem byla zahrada zarostlá hustou
neposečenou trávou, z níž se zvedaly kmeny ovocných stromů (v dalekém
koutku mysli jsem si stačil uvědomit, že zahrada je krásná: že mezi zelení
včtví visí kusy modrého nebe, že kmeny stromů jsou drsné a křivé a že mezi
nimi svítí několik křiklavě žlutých slunečnic); na konci zahrady jsem uviděl
v idylickém stínu jabloně dřevěný domeček venkovského záchodku. Rozběhl
jsem se k němu.
Otáčivé prkénko přibité jedním velkým hřebíkem k úzké veřeji (aby mohlo
ve vodorovné poloze zvenčí uzavírat dveře) bylo otočeno svisle. Vložil jsem
prsty do škvíry mezi dveřmi a veřejí a zjistil jsem malým tlakem, že je
záchodek zevnitř uzavřený; nemohlo to znamenat nic jiného, než že je tam
Helena. Řekl jsem tiše: "Heleno! Heleno!" Nic se neozývalo; jen jabloňka,
do níž se opíral mírný vítr, šustila větvemi o dřevěnou stěnu domečku.
Věděl jsem, že mlčení ze zavřeného domečku znamená to nejhorší, ale
věděl jsem také, že nezbývá nic jiného než dveře vytrhnout, a že to musím
udělat právě jen já. Vložil jsem znovu prsty do škvíry mezi veřejí a dveřmi a
trhl jsem vší silou. Dveře (zajištěné nikoli háčkem, ale jak to často na
venkově bývá, jen pouhou šňůrkou) nekladly odpor a otevřely se dokořán.
Proti mně na dřevěné lavici v pachu latríny seděla Helena. Byla bledá, ale
živá. Dívala se na mne vyděšenýma očima a reflexivním pohybem si
stahovala vyhrnutou sukni, která však i při největším úsilí dosáhla sotva do
půli stehen; Helena svírala její okraj oběma rukama a tiskla nohy k sobě.
"Ježíši, běžte pryč!" křičela úzkostně.
"Co je s vámi?" křičel jsem na ni. "Co jste snědla?"
"Běžte pryč ! Nechte mne!" křičela.
Za mými zády se teď objevil i chlapec a Helena křičela: "Jindro, běž pryč,
běž pryč!" Nadzvedla se nad latrinu a natáhla ruku po dveřích, jenomže já
jsem vkročil dovnitř mezi ni a dveře, takže vrávorajíc musela znovu
dosednout na kulatý otvor lavice.
Ještě ve stejné vteřině se z ní znovu vztyčila a vrhla se na mne se zoufalou
silou (opravdu zoufalou, protože to byly jen zbytečky síly, co jí zůstaly po
velkém vysílení). Svírala mne oběma rukama za klopy saka a tlačila mne
ven; octli jsme se dole před prahem záchodku. "Jsi zvíře, zvíře, zvíře!"
křičela (pokud se dá nazvat křikem zuřivé přemáhání zesláblého hlasu) a
lomcovala mnou; potom mne náhle pustila a dala se na útěk po trávníku
směrem ke dvorku. Chtěla utéci, ale byla zrazena: opustila latrínu ve
zmatku, aniž se mohla upravit, takže její kalhotky (ty, které jsem znal od
včerejška, lastexové, co plní zároveň funkci podvazkového pásu) zůstaly jí
omotány kolem kolenou a bránily jí v chůzi; (sukni měla sice spuštěnou, ale
hedvábné punčochy na nohách byly shrnuty, takže jejich horní tmavší lem i
s přidržujícími podvazky jí sahal pod kolena a bylo ho vidět pod okrajem
sukně); udělala několik krátkých krůčků či poskoků (měla střevíčky s vy-
sokými podpatky), ušla sotva tři metry a upadla (upadla do prosluněné
trávy pod větve stromu poblíž vysoké křiklavé slunečnice); vzal jsem ji za
ruku a chtěl ji zvednout; vytrhla se mi, a když jsem se k ní znovu sklonil,
začala kolem sebe nepříčetně bít, takže jsem musel snést několik ran,
uchopit ji vší silou, přitáhnout k sobě, zvednout a sevřít do náruče jako do
svěrací kazajky. "Zvíře, zvíře, zvíře, zvíře," sípala zuřivě a bila mne volnou
rukou do zad; když jsem jí (co nejmírněji) řekclass="underline" "Heleno, klid," plivla mi do
tváře.
Nepouštěl jsem ji ze sevření a říkaclass="underline" "Nepustím vás, dokud mi neřeknete,
co jste snědla."
"Jděte pryč, pryč, pryč!" opakovala zběsile, ale potom najednou ztichla,
ustala ve svém odporu a řekla mi: "Pusťte," řekla to tak docela jiným
(tichým a unaveným) hlasem, že jsem povolil své sevření a podíval se na ni;
viděl jsem s úděsem, jak se její tvář svrašťuje strašnou námahou, jak jsou
její čelisti křečovitě semknuty, jak se její oči přestávají dívat a její tělo se
mírně pokrčuje a předklání.
"Co je s vámi?" řekl jsem a ona se beze slova obrátila a odcházela zpátky k
záchodku; odcházela chůzí, na kterou nikdy nezapomenu: pomalými
krátkými krůčky svých spoutaných nohou, krůčky nepravidelně rychlými;
byly to tři čtyři metry, a přece se během té krátké vzdálenosti několikrát
zastavila a bylo v té chvíli vidět (podle mírného pokrčení jejího těla), že
svádí těžký zápas s běsnícími vnitřnostmi; konečně došla k záchodku, vzala
za jeho dveře (které zůstaly otevřeny dokořán) a zavřela je za sebou.
Zůstal jsem stát tam, kde jsem ji zvedl se země; a když se teď ze záchodku
ozval hlasitý naříkavý dech, ustoupil jsem ještě dál. A pak jsem si teprve
uvědomil, že vedle mne stojí chlapec. ,,Zůstaňte tady," řekl jsem mu.
"Musím sehnat lékaře."
Vešel jsem do kanceláře; telefon jsem uviděl hned ode dveří; stál na
psacím stole. Horší to bylo se seznamem; nikde jsem ho tu neviděl; chytil
jsem za držadlo prostřední zásuvky psacího stolu, ale byla zavřená a všechny
malé zásuvky v boční části stolu rovněž; zamčený byl i druhý psací stůl. Šel
jsem do druhé místnosti; tam měl psací stůl jen jednu zásuvku; byla sice
otevřená, ale kromě několika fotografií a nože na papír tam nic nebylo.
Nevěděl jsem, co mám dělat, a zmocnila se mne (teď, když jsem věděl, že
Helena žije a že jí sotva hrozí smrt) únava; stál jsem chvíli v místnosti a tupě
civěl na věšák (hubený kovový věšák, který zvedal ruce vzhůru, jako by se
vzdával na milost a nemilost); pak jsem (spíš z rozpaků) otevřel skříň; na
hromadě fasciklů jsem uviděl modrozelený telefonní seznam brněnského