kraje; šel jsem s ním k telefonu a nalistoval nemocnici. Už jsem vytočil číslo
a slyšel ve sluchátku vyzvánění, když vběhl do místnosti chlapec.
"Nevolejte nikoho! Je to zbytečný!" volal.
Nechápal jsem.
Vytrhl mi sluchátko z ruky a položil je na vidlici. "Je to zbytečný, říkám
vám."
Chtěl jsem, aby mi vysvětlil, co se děje.
"Žádná otrava to není!" řekl a šel k věšáku; hrábl rukou do kapsy pánského
baloňáku a vytáhl tubu; otevřel ji a převrátil; byla prázdná.
"To je to, co snědla?" zeptal jsem se.
Přikývl.
"Jak to víte?"
"Řekla mi to."
"To je vaše tuba?"
Přikývl. Vzal jsem mu ji z ruky; byl na ní nápis Algena.
"Vy myslíte, že analgetika v takovém množství jsou neškodná?" křičel jsem
na něho.
"Tam nebyly algeny," řekl.
"Tak co tam bylo?" křičel jsem.
"Laxativa," odsekl.
Křičel jsem na něho, aby si ze mne nedělal blázny, že musím vědět, co se
stalo, a nejsem na jeho drzosti zvědav.Poroučel jsem mu, aby mi okamžitě
odpověděl.
Když mne slyšel křičet, rozkřikl se na mne také: "Řekl jsem vám, že tam
byla laxativa! Má celej svět vědět, že mám nemocný střeva!" A já jsem
pochopil, že to, co se mi zdálo být hloupým vtipem, je pravda.
Díval jsem se na něho, na jeho zrudlou tvářičku, na jeho tupý nos (malý a
přece dostatečně velký, aby se na něj vešlo značné množství pih), a byl mi
jasný smysl toho všeho tuba od algeny měla skrýt směšnost jeho choroby
stejně jako texasky a mohutná bunda směšnost jeho dětské vizáže; styděl se
za sebe a s námahou nesl životem svůj jinošský úděl; měl jsem ho v té chvíli
rád; zachránil svým studem (tou noblesou jinošství) Heleně život a mně
spánek pro příští léta. S tupou vděčností jsem se díval na jeho odstávající
uši. Ano, zachránil Heleně život; avšak za cenu její nesmírně trapné potupy;
to jsem věděl a věděl jsem také, že je to potupa pro nic za nic, potupa beze
smyslu a bez nejmenšího stínu spravedlnosti; věděl jsem, že je to nová
neodčinitelnost v řetězu neodčinitelností; cítil jsem se vinen a přepadla mne
nutkavá (i když nejasná) potřeba běžet za ní, rychle běžet za ní, zvednout ji z
té potupy, ponížit a pokořit se před ní, vzít na sebe všechnu vinu a všechnu
odpovědnost za nesmyslně krutý příběh.
"Co na mne čumíte!" vybafl na mne chlapec. Neodpověděl jsem mu a vyšel
jsem kolem něho na chodbu; obrátil jsem se ke dveřím na dvůr.
"Co tam dete dělat?" chytil mne zezadu za látku saka na rameni a snažil se
mne přitáhnout k sobě; zadívali jsme se sobě na vteřinu do očí; chytil jsem
mu ruku za zápěstí a oddělal ji se svého ramene. Obešel mne a postavil se
mi do cesty. Pokročil jsem k němu a chtěl jsem ho odstrčit. V té chvíli se
rozpřáhl a udeřil mne pěstí do prsou.
Rána byla slaboučká, ale chlapec odskočil a stál proti mně znovu v
naivním boxerském postoji; v jeho výrazu mísila se bázeň se zbrklou
odvahou.
"Nemáte u ní co dělat!" křikl na mne. Zůstal jsem stát. Napadlo mne, že
chlapec má možná pravdu: že neodčinitelné už asi ničím neodčiním. A
chlapec, když viděl, že stojím a nebráním se, křičel dáclass="underline" "Ste jí odporný! Sere
na vás! Řekla mi to! Sere na vás!"
Nervové přepětí činí člověka bezbranným nejen proti pláči, ale i proti
smíchu; reálnost chlapcových posledních slov způsobila, že mi zacukalo v
koutcích. To chlapce rozběsnilo; zasáhl mne tentokrát do rtu a druhou ránu
jsem stěží zachytil. Pak zase ustoupil a dal pěsti boxersky před obličej, takže
mu za nimi bylo vidět jen jeho odstávající prorůžovělé uši.
Řekl jsem mu: ,,Nechte už toho. Já tedy půjdu."
Volal ještě za mnou: "Posero! Posero! Já vím, žes v tom měl prsty! Já si tě
ještě najdu! Vole! Vole!"
Vyšel jsem na ulici. Byla prázdná, jako bývají prázdné ulice po slavnosti;
jen mírný vítr zvedal prach a hnal ho před sebou po ploché zemi, pusté jak
má hlava, má prázdná přiomráčená hlava, v které se dlouhou chvíli
neobjevovala jedna jediná myšlenka ...
Teprve později jsem si najednou uvědomil, že držím v ruce prázdnou tubu
od algeny; podíval jsem se na ni: byla strašně ušmudlaná: zřejmě sloužila už
dlouho jako stálý převlek chlapcovým laxativům.
Ta tuba mi pak po další dlouhé chvíli vyvolala v mysli jiné tuby, dvě tuby
Alexejových dormiralů; a tu mne napadlo, že chlapec Heleně vlastně vůbec
nezachránil život: vždyť i kdyby v tubě byly skutečně algeny, sotva by mohly
Heleně způsobit víc než žaludeční nevolnost, tím spíš, že jsme chlapec i já
byli docela nablízku; Helenino zoufalství vyřizovalo si své účty se životem v
naprosto bezpečné vzdálenosti od prahu smrti.
____________________________________________________
___________
(18)
Stála v kuchyni nad sporákem. Stála zády ke mně. Jako by se nic nedělo.
"Vladimír?" odpověděla, aniž se obrátila: "Vždyť jsi ho viděl! Jak se tak
můžeš ptát?" "Lžeš," řekl jsem: "Vladimír dnes ráno odjel s Kouteckého vnukem na motocyklu. Přišel jsem, abych ti řekl, že to vím. Vím, proč vám
ráno přišla vhod ta pitomá redaktorka. Vím, proč jsem nesměl být při
oblékání krále. Vím, proč král dodržoval zákaz mlčení ještě dřív, než ho
zařadili do Jízdy. Všechno jste výborně vymysleli."
Moje jistota Vlastu mátla. Ale brzy nabyla duchapřítomnosti a chtěla se
zachránit útokem. Byl to divný útok. Divný už proto, že protivníci nestáli
sobě tváří v tvář. Stála ke mně zády, tváří obrácenou k bublající polévce. Její
hlas byl nezvýšený. Skoro lhostejný. Jako by to, co mi říká, byla nějaká stará
samozřejmost, kterou jen dík mé nechápavosti a mému podivínství musí
teď zbytečně nahlas vyslovovat. Když to tedy chci slyšet, tak prý ať to slyším.
Vladimír od počátku nechtěl dělat krále. A Vlasta se mu nediví. Kdysi si
dělávali chlapci Jízdu králů sami. Teď to organizuje deset organizací a
schůze o tom má i okresní výbor strany. Nic už dnes lidé nemohou dělat
sami a z vlastní vůle. Všechno je řízeno shora. Dřív si chlapci vybírali krále
sami. Tentokrát jim shora doporučili Vladimíra, aby se zavděčili jeho otci, a
všichni museli poslechnout. Vladimír se stydí, že je protekční dítě. Protekční
děti nikdo nemá rád.
"Chceš říct, že se za mne Vladimír stydí?" "Nechce vypadat jako protekční
dítě," opakovala Vlasta. "Proto se kamarádí s rodinou Kouteckých? S těmi
omezenci? S těmi měšťáckými blbci?" ptal jsem se. "Ano. Proto," přisvědčila Vlasta: "Miloš nesmí kvůli dědečkovi vůbec studovat. Jenom proto, že měl
děda stavitelskou firmu. Vladimír má dveře všude otevřené. Jenom proto, že
jeho otec jsi ty. Vladimírovi je to trapné. Umíš to pochopit?"
Poprvé v životě jsem k ní cítil hněv. Podvedli mne. Chladně mne celou
dobu oba pozorovali, jak se těším. Jak jsem sentimentální, jak jsem
rozrušený. Klidně mne klamali a klidně mne pozorovali. "Copak bylo
potřeba mne takhle klamat?"
Vlasta solila nudle a řekla, že prý je to se mnou těžké. Žiji prý ve svém
světě. Jsem snílek. Nechtějí mi brát mé ideály, ale Vladimír je jiný. Nemá
smysl pro moje písničky a juchání. Nebaví ho to. Nudí ho to. Musím se s tím