prý smířit. Vladimír je moderní člověk. Je po jejím otci. Ten měl vždycky
smysl pro pokrok. Byl první sedlák v jejich vesnici, který měl už před válkou
traktor. Pak jim všechno vzali. Ale stejně od té doby, co jejich pole patří
družstvu, už dávno tolik nenesou.
"Nezajímají mě vaše pole. Chci vědět, kam jel Vladimír. Jel na
motocyklové závody do Brna. Přiznej se!"
Stála ke mně zády, solila nudle a vedla svou. Vladimír je po dědovi. Má
jeho bradu a oči. A Vladimíra nebaví Jízda králů. Ano, když to chci slyšet, jel
na závody. Jel se dívat na závody. Proč by ne. Zajímají ho víc motocykly než
opentlené kobyly. Co na tom. Vladimír je moderní člověk.
Motocykly, kytary, motocykly, kytary. Blbý a cizí svět. Zeptal jsem se: "Co
je to prosím tě moderní člověk?"
Stála zády ke mně, solila nudle a odpověděla mi, že ani náš byt nesmí
málem moderně zařídit. Co jsem nadělal řečí kvůli moderní stojací lampě!
Ani moderní lustr se mi nelíbil. A všem je přece jasné, že ta moderní stojací
lampa je krásná. Všude se dnes ku. pují takové lampy.
"Mlč," řekl jsem jí. Ale nebylo ji možno zastavit. Byla v ráži. Obrácena ke
mně zády. Malými, zlými, hubenými zády. To mne snad nejvíc rozčilovalo.
Ta záda. Záda, která nemají oči. Záda, která jsou stupidně sebejistá. Záda, s
nimiž se nelze domluvit. Chtěl jsem ji umlčet. Obrátit čelem k sobě. Ale cítil
jsem k ní takový odpor, že jsem se jí nechtěl dotýkat. Otočím ji k sobě jinak.
Otevřel jsem kredenc a vzal do ruky talíř. Pustil jsem ho na zem. Rázem
zmlkla. Ale neotočila se. Další talíř a další talíře. Stála pořád zády ke mně.
Skrčená do sebe. Viděl jsem jí na zádech, že má strach. Ano, měla strach, ale
byla vzdorná a nechtěla se vzdát. Přestala míchat a vařečku svírala
nepohnutě v ruce. Držela se jí jako útočiště. Nenáviděl jsem ji a ona mne.
Nehýbala se a já jsem z ní nespouštěl oči, i když jsem shazoval s poliček
kredence na podlahu další a další kusy nádobí. Nenáviděl jsem ji a
nenáviděl jsem v tu chvíli celou její kuchyň. Moderní typovou kuchyň s mo-
derní kredencí, moderními talíři a moderními sklenkami.
Necítil jsem se rozčilen. Díval jsem se klidně, smutně, skoro unaveně na
podlahu plnou střepin, rozházených hrnců a kastrolů. Házel jsem na
podlahu svůj domov. Domov, který jsem miloval, k němuž jsem se utíkal.
Domov, v němž jsem cítil něžnou vládu své chudobné děvečky. Domov, jejž
jsem si zalidnil pohádkami, písněmi a dobráckými skřítky. Hle, na těchhle
třech židlích jsme sedávali u našich obědů. Ach, ty vlídné obědy, u nichž byl
chlácholen a balamucen hloupý a důvěřivý živitel rodiny. Bral jsem do ruky
jednu židli po druhé a ulamoval jsem z nich nohy. Pokládal jsem je na
podlahu k hrncům a rozbitým sklenkám. Obrátil jsem nohama vzhůru
kuchyňský stůl. Vlasta stála u sporáku stále stejně nepohnutá a obrácená ke
mně zády.
Odešel jsem z kuchyně k sobě do pokoje. V pokoji byla růžová koule na
stropě, stojací lampa a škaredý moderní gauč. Na harmoniu ležely v černém
pouzdře mé housle. Vzal jsem si je. Máme ve čtyři hodiny hrát v zahradě
restaurace. Ale teď je jedna. Kam půjdu?
Slyšel jsem z kuchyně vzlykot. Vlasta plakala. Byl to srdceryvný vzlykot a
já jsem cítil kdesi hluboko v sobě bolestnou lítost. Proč se nerozplakala o
deset minut dřív? Mohl jsem se nechat přemoci starým sebeklamem a
uvidět v ní zase chudobnou děvečku. Ale bylo už pozdě.
Vyšel jsem z domu. Nad střechami vesnice neslo se vyvolávání Jízdy králů.
Máme krále poctivého, ale chudobného. Kam mám jít? Ulice patřily Jízdě
králů, domov Vlastě, hospody opilcům. Kam patřím já? Jsem starý,
opuštěný, vyhoštěný král. Poctivý a ožebračený král. Král bez nástupce.
Poslední král.
Naštěstí jsou za vsí pole. Cesta. A za deset minut řeka Morava. Lehl jsem si
na břeh. Pouzdro s houslemi jsem si dal pod hlavu. Ležel jsem tak dlouho.
Hodinu, možná dvě. A myslil jsem na to, že jsem na konci. Tak najednou a
nečekaně. A je to tady. Neuměl jsem si představit pokračování. Žil jsem
vždycky zároveň ve dvou světech. Věřil jsem v jejich vzájemnou harmonii.
To byl klam. Teď jsem z jednoho toho světa vyhoštěn. Z toho skutečného
světa. Zbývá mi jen ten vymyšlený. Ale já nemohu žít jen ve vymyšleném
světě. I když tam na mne čekají. I když mne volá dezertér a má pro mne
volného koně a červenou roušku přes tvář. Ó ted' jsem ho chápal! Teď jsem
rozuměl, proč mi zakazoval sundávat šátek a chtěl mi vše jenom vyprávět!
Teď jsem teprve chápal, proč musí mít král zahalenou tvář! Ne aby nebyl
viděn, nýbrž aby neviděl!
Neuměl jsem si vůbec představit, že bych vstal a šel. Neuměl jsem si
představit jediný krok. Ve čtyři hodiny mne čekají. Ale já nebudu mít sílu se
zvednout a jít tam. Jenom tady je mi dobře. Tady u řeky. Tady teče voda,
pomalu a od věků. Pomalu teče a já tu budu pomalu a dlouze ležet.
A potom mne někdo oslovil. Byl to Ludvík. Čekal jsem další ránu. Ale
nebál jsem se už. Nic mne už nemohlo zaskočit.
Přisedl si ke mně a zeptal se mne, jestli se už chystám na odpolední
vystoupení. "Copak ty tam chceš jít?" zeptal jsem se ho. ,,Ano," řekl. "Ty jsi sem proto přijel?" zeptal jsem se. "Ne," řekl, "proto jsem sem nepřijel. Ale věci končí jinak, než předpokládáme." "Ano," řekl jsem, "docela jinak."
"Toulám se tu už hodinu po polích. Netušil jsem, že tě tu najdu." "Já taky
ne." "Mám k tobě prosbu," řekl pak a nedíval se mi do očí. Stejně jako Vlas-ta. Nedíval se mi do očí. Ale u něho mi to nevadilo. U něho mne to těšilo, že
se mi nedívá do očí. Zdálo se mi, že v tom nedívání je stud. A ten stud mne
hřál a léčil. "Mám k tobě prosbu," řekl. "Jestli bys mne nenechal s vámi
dneska hrát."
____________________________________________________
___________
(19)
Do odjezdu nejbližšího autobusu scházelo několik hodin, a tak jsem se dal,
poháněn vnitřním neklidem, postranními uličkami ven z vesnice, za humna,
do polí a snažil jsem se vyhnat z mysli veškeré myšlenky na uplynulý den.
Nebylo to lehké: cítil jsem svědivě ret poraněný chlapcovou pěstičkou a
znovu se mi vynořoval nejasný, obrysovitý zjev Lucie připomínající mi, že
všude, kde jsem se snažil vyrovnat s křivdou, kterou jsem utrpěl, nalezl jsem
posléze sama sebe jako křivdícího. Odháněl jsem tyto myšlenky, protože
všechno, co mi stále dokola opakovaly, jsem v této chvíli již dobře věděl;
snažil jsem se mít mysl prázdnou a nechat do ní vstupovat jen daleké (už
sotva slyšitelné) vyvolávání jezdců, které mne unášelo kamsi mimo mne a
mimo můj trapný příběh, poskytujíc mi tak úlevu.
Obešel jsem polními cestami celou ves, až jsem došel k břehu Moravy a dal
se po jejím proudu; na protějším břehu bylo několik hus, v dálce rovinatý les
a jinak jen pole a pole. A pak jsem uviděl, že v dálce ve směru mé chůze leží
na travnatém břehu postava. Když jsem přišel blíž, poznal jsem ho: ležel na
zádech, tvář měl obrácenu do nebe a pod hlavou měl pouzdro s houslemi
(kolem dokola byla pole, rovná a daleká, jak byla před staletími, jen
probodaná v těchto místech ocelovými stožáry nesoucími těžké dráty