Žert

vysokoproudého napětí). Nic nebylo lehčího než se mu vyhnout, protože

civěl do nebe a neviděl mne. Ale já jsem se mu tentokrát vyhnout nechtěl,

spíš jsem se chtěl vyhnout sám sobě a myšlenkám, jež se mi vnucovaly, a tak

jsem přistoupil až k němu a oslovil ho. Zvedl ke mně oči a mně se zdálo, že

ty oči jsou bojácné a plaché, a uvědomil jsem si (poprvé po mnoha létech

jsem ho teď viděl zblízka), že z jeho hustých vlasů, které mu vysokou

postavu vždycky ještě o pár centimetrl1 zvyšovaly, zůstal jen prořídlý porost

a na temeni mu leží jen několik smutných praménkl1 zakrývajících holou

kůži; ty odešlé vlasy mi připomněly dlouhá léta, co jsem ho neviděl, a přišlo

mi najednou líto té doby, té mnohaleté doby, kdy jsme se neviděli, kdy jsem

se mu vyhýbal (z dálky sotva slyšitelně doléhalo volání jezdců), a pocítil

jsem k němu náhle překotnou a provinilou lásku. Ležel pode mnou

nadzvedávaje se na lokti, byl veliký a neobratný a pouzdro s houslemi bylo

černé a droboučké jak rakev s nemluvňátkem. Věděl jsem, že jeho kapela

(kdysi též moje kapela) bude dnes odpoledne ve vsi hrát, a požádal jsem ho,

abych si směl dnes zahrát s nimi.

Tu prosbu jsem vyslovil dřív, než jsem byl s to ji sám domyslit do konce

(slova jako by přišla dřív než myšlenka), vyslovil jsem ji tedy zbrkle, ale

přece docela v souladu se svým srdcem; byl jsem totiž v této chvíli naplněn

smutnou láskou; láskou k tomuto světu, jejž jsem před léty zcela opustil,

dalekému a dávnému světu, v němž jezdci objíždějí ves s maskovaným

králem, v němž se chodí v bílých zřasených košilích a zpívají se písně, světu,

který mi splývá s obrazem rodného města i s obrazem mé matky (mé

zašantročené matky) a mého mládí; během celého dne ve mně ta láska tiše

narůstala a v této chvíli propukla téměř plačtivě; miloval jsem ten dávný

svět a zároveň jsem ho prosil, aby mi poskytl útočiště a spasil mne.

Ale jak to a jakým právem? Což jsem se ještě předevčírem nevyhnul

Jaroslavovi jen proto, že mi jeho zjev hlučel protivnou hudbou folklóru?

Neblížil jsem se ještě dnes ráno folkloristické slavnosti s nechutí? Co ve mně

tedy najednou uvolnilo ty staré závory, které mi patnáct let bránily, abych

št'astně vzpomínal na mládí strávené v cimbálové kapele, abych se vracel

dojatě do rodného města? Snad to, že se před několika hodinami posmíval

Zemánek Jízdě králl1? On mi snad zprotivil lidové písně a on mi je teď zas

očistil? Jsem opravdu jen druhý konec kompasové střelky, jejíž špicí je on?

Jsem na něm opravdu v tak potupné závislosti? Ne, nebyl to jenom

Zemánkův posměch, co způsobilo, že jsem mohl pojednou zase milovat svět

krojů, písniček a cimbálových kapel; mohl jsem ho milovat, protože jsem ho

už ráno (nečekaně) nalezl v jeho nebohosti; v jeho nebohosti a zejména v

jeho opuštěnosti; byl opuštěn bombastem a reklamou, opuštěn politickou

propagandou, opuštěn sociálními utopiemi, opuštěn houfy kulturních

úředníků, opuštěn pozérským vyznavačstvím mých vrstevníků, opuštěn (i)

Zemánkem; ta opuštěnost ho očišt'ovala; ta opuštěnost byla vyčítavá,

očišťujíc ho, běda, jako někoho, kdo už má na kahánku; ta opuštěnost ho

ozařovala jakousi neodolatelnou poslední krásou; ta opuštěnost mi ho

navracela zpět.

Vystoupení kapely mělo se konat v téže zahradní restauraci, v níž jsem

před nedlouhou dobou obědval a četl Helenin dopis; když jsme tam s

Jaroslavem přišli, sedělo tam již pár starších lidí (trpělivě čekajících na

hudební odpoledne) a asi stejný počet opilců se potácel od stolu ke stolu;

vzadu kolem rozložité lípy stálo několik židlí, o kmen lípy byla opřena v

šedivém rubáši basa a kousek od ní stál otevřený cimbál, u něhož seděl muž

v bílé zřa- sené košili a tichounce bloudil paličkami po strunách; ostatní čle-

nové kapely stáli opodál a Jaroslav mi je šel představit: kontráš (vysoký

černovlasý mladík v kroji) je lékař zdejší nemocnice; brýlatý basista je

osvětový inspektor okresního národního výboru; klarinetista (bude tak

laskav, půjčí mi klarinet a bude se se mnou střídat) je učitel; cimbalista je

plánovač z továrny; kromě cimbalisty, kterého jsem si pamatoval, úplně

nová parta. Když mne jim pak Jaroslav představil slavnostně jako starého

veterána, jednoho ze zakladatelů kapely a tedy čestného klarinetistu,

posedali jsme si na židličky kolem lípy a začali hrát.

Už jsem klarinet dlouho nedržel v ruce, ale píseň, kterou jsme začali, jsem

dobře znal a tak jsem brzo shodil počáteční ostych, zvlášť když spoluhráči

mne po skončené písni chválili a nechtěli věřit, že hraji poprvé po tak

dlouhé době; potom číšník (tentýž, jemuž jsem před několika hodinami

platil v zoufalém spěchu oběd) přistavil pod korunu lípy stůl a na něj pro

nás postavil šest sklenek a proutěný demižón vína; začali jsme mírně

popíjet. Po několikáté písni jsem kývl na učitele; vzal si ode mne klarinet a

znovu prohlásil, že hraji výtečně; byl jsem šťasten nad tou pochvalou, opřel

jsem se o kmen lípy, a zatímco jsem se díval na kapelu, jak teď hraje beze

mne, zaplavoval mne dlouho nezakoušený cit vřelé družnosti a já jsem mu

děkoval, že mi na konci trpkého dne přišel na pomoc. A tu se mi vynořila

před očima znovu Lucie a napadlo mne, že teď teprve vím, proč se mi obje-

vila v holičském krámu a den poté v Kostkově vyprávění, jež bylo legendou i

pravdou zároveň: snad mi chtěla povědět, že její osud (osud zprzněného

děvčátka) je blízký mému osudu; že my dva jsme se sice minuli,

neporozuměli si, ale naše životní příběhy jsou blíženecké, spřízněné,

odpovídají si, protože jsou to oba příběhy zpustošení; tak jako zpustošili

Lucii tělesnou lásku a obrali tak její život o nejelementárnější hodnotu, i

můj život byl okraden o hodnoty, o něž se mínil opírat a jež byly svým

původem ryzí a nevinné; ano, nevinné: tělesná láska, jakkoli zpustošená v

životě Luciině, je přece nevinná, stejně jako písně mého kraje byly a jsou

nevinné, jako cimbálová kapela je nevinná, jako můj domov, jenž se mi

zprotivil, je nevinný, stejně jako Fučík, na jehož obraz jsem se neuměl

podívat bez odporu, byl vůči mně zcela nevinný, stejně jako slovo soudruh,

přestože mi znívalo výhrůžně, je nevinné stejně jako slovo ty a slovo

budoucnost a mnoho jiných slov. Vina byla jinde a byla tak veliká, že její

stín padal široko daleko na celý svět nevinných věcí (i slov) a pustošil je. Žili

jsme, já i Lucie, ve zpustošeném světě; a protože jsme neuměli zpustošené

věci litovat, odvrátili jsme se od nich, ubližujíce tak jim i sobě. Lucie,

dívenko tak velice milovaná, tak špatně milovaná, toto jsi mi přišla po létech

říci? Přišla ses přimlouvat za zpustošený svět?

Skončila píseň a učitel mi podával klarinet; prohlásil, že už dnes nebude

hrát, že hraji lépe než on a že si zasloužím, abych si zahrál co nejvíc, když

kdo ví, kdy zase přijdu. Zachytil jsem Jaroslavův pohled a řekl jsem, že bych

byl moc rád, kdybych

mohl zas co nejdřív za kapelou přijet. Jaroslav se zeptal, jestli to myslím

doopravdy. Přisvědčil jsem mu a dali jsme se do hry. Jaroslav už dávno