melancholickou zamilovaností; prosil jsem ji, abychom se mohli alespoň po-
sledních čtrnáct dnů prázdnin ještě vídat, byl jsem připraven nejezdit domů,
nevidět svou opuštěnou matku a jet kamkoli za Markétou; a to všechno
nejenom proto, že jsem ji měl rád, ale hlavně proto, že to byla jediná žena na
mém obzoru a že situace chlapce bez dívky byla pro mne nesnesitelná. Ale
Markéta na mé dopisy neodpovídala.
Nechápal jsem, co se děje. Přijel jsem v srpnu do Prahy a podařilo se mi ji
vyhledat doma. Šli jsme spolu na obvyklou procházku podél Vltavy a na
ostrov - Císařskou louku (tu smutnou louku s topoly a prázdnými hřišti) a
Markéta tvrdila, že se mezi námi nic nezměnilo a také se tak chovala,
jenomže právě ta křečovitě nepohnutá stejnost (stejnost polibku, stejnost
hovoru, stejnost úsměvu) byla deprimující. Když jsem Markétu prosil o
schůzku na další den, řekla mi, ať jí prý zatelefonuju, že se pak domluvíme.
Telefonoval jsem, cizí ženský hlas v telefonu mi oznámil, že Markéta odjela
z Prahy.
Byl jsem nešťastný, jak jen může být nešťastný dvacetiletý chlapec, když je
bez ženy, chlapec ještě dosti nesmělý, který poznal až dosud fyzickou lásku
jen několikrát, letmo a špatně, a který se jí přitom v mysli nepřetržitě obírá.
Dny byly k nepřečkání dlouhé a zbytečné, nemohl jsem číst, nemohl jsem
pracovat, chodil jsem třikrát denně do biografu na všechna odpolední i
večerní představení, jak jdou za sebou, jen abych nějak ubil čas, jen abych
nějak přehlušil houkavý sůví hlas, který vydávalo nepřetržitě mé nitro. Já, o
němž měla Markéta (dík mému usilovnému vytahování) dojem, že jsem již
málem znuděn ženami, netroufal jsem si oslovit dívky jdoucí po ulici, dívky,
jejichž krásné nohy mne bolely v duši.
Přivítal jsem proto docela, že přišlo konečně září, s ním opět škola a ještě o
pár dnů dříve má práce na Svazu studentstva, kde jsem měl vlastní místnost
a mnoho všelijaké práce. Avšak již druhého dne mne telefonicky pozvali na
stranický sekretariát. Od toho okamžiku si pamatuju všechno docela
podrobně: Byl slunný den, vyšel jsem z budovy Svazu studentstva a cítil
jsem, že smutek, jímž jsem byl celé prázdniny naplněn, ze mne zvolna
opadává. Muž má naštěstí kromě svých soukromých vášní i vášeň veřejné
práce a já jsem byl rád, že mne tato vášeň bere opět do svých rukou, takže
jsem šel na sekretariát s příjemnou zvědavostí. Zazvonil jsem a dveře mi
otevřel předseda výboru, vysoký mladík s úzkou tváří, světlými vlasy a
ledově modrýma očima. Řekl jsem "čest práci", on nepozdravil a řekclass="underline" "Běž
dozadu, čekají tě tam." Vzadu v poslední místnosti na sekretariátě mne
čekali tři členové stranického vysokoškolského výboru. Řekli, abych se
posadil. Posadil jsem se a pochopil jsem, že se děje něco neblahého. Všichni
tři soudruzi, které jsem dobře znal a byl jsem zvyklý se s nimi vesele bavívat,
tvářili se nepřístupně, tykali mi sice (jak je pravidlem mezi soudruhy), ale
nebylo to najednou přátelské tykání, nýbrž tykání úřední a hrozivé.
(Přiznám se, že od té doby mám k tykání averzi, má být původně výrazem
důvěrné blízkosti, ale jsou-li si tykající lidé vzájemně cizí, nabude okamžitě
opačného významu, je výrazem hrubosti, takže svět, v němž si lidé tykají
všeobecně, není světem obecného přátelství, nýbrž světem obecné neúcty.)
Seděl jsem tedy před třemi tykajícími vysokoškoláky, kteří mi položili
první otázku: zda prý znám Markétu. Řekl jsem, že ji znám. Ptali se mne,
jestli jsem si s ní dopisoval. Řekl jsem, že ano. Ptali se mne, jestli si
nepamatuju, co jsem jí psal. Rekl jsem, že si to nepamatuju, avšak
pohlednice s provokačním textem mi v té chvíli vytanula před očima a já
jsem začal tušit, oč jde. Nemůžeš si vzpomenout? ptali se mne. Ne, říkal
jsem. A co ti psala Markéta? Pokrčil jsem rameny, abych vzbudil dojem, že
mi psala o intimních věcech, o nichž tu nemohu hovořit. Nepsala ti něco o
školení? ptali se. Ano, psala, řekl jsem. Co ti o tom psala? Že se jí tam líbí,
odpověděl jsem. A co dál? Že jsou dobré referáty a dobrý kolektiv, odpovídal
jsem. Psala ti, že vládne na školení zdravý duch? Ano, řekl jsem, snad něco
takového psala. Psala ti, že poznává, co je to síla optimismu? ptali se dál.
Ano, řekl jsem. A co ty si myslíš o optimismu, zeptali se. O optimismu? Co
bych si o něm měl myslet? ptal jsem se. Považuješ se sám za optimistu? ptali
se dál. Považuju, řekl jsem nesměle. Mám rád legraci, jsem docela veselý
člověk, snažil jsem se zlehčit tón výslechu. Veselý může být i nihilista, řekl
jeden z nich, může se třeba smát lidem, kteří trpí. Veselý může být i cynik,
pokračoval. Myslíš si, že se dá vybudovat socialismus bez optimismu? zeptal
se jiný. Ne, řekl jsem. Tak ty tedy nejsi pro to, aby se u nás vybudoval
socialismus, řekl třetí. Jak to? bránil jsem se. Protože optimismus je pro
tebe opium lidstva, útočili. Jak to, opium lidstva? bránil jsem se stále.
Nevykrucuj se, napsals to. Marx nazval opiem lidstva náboženství, ale pro
tebe je opiem náš optimismus! Napsals to Markétě. Byl bych zvědav, co by
na to řekli naši dělníci a úderníci, kteří překračují plány, kdyby se dověděli,
že jejich optimismus je opium, navázal hned jiný. A třetí dodaclass="underline" Pro
trockistu je budovatelský optimismus vždycky jen opiem. A ty jsi trockista.
Proboha, jak jste na to přišli? bránil jsem se. Napsals to nebo nenapsal?
Snad jsem něco takového z legrace
napsal, vždyť už jsou to dva měsíce, nepamatuji se na to. Můžeme ti to
připomenout, řekli a četli mi mou pohlednici: Optimismus je opiem lidstva.
Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij! Ludvík. Věty zněly v malé
místnosti politického sekretariátu tak strašně, že jsem se jich v té chvíli bál a
cítil jsem, že mají ničivou sílu, jíž neodolám. Soudruzi, to měla být legrace,
řekl jsem a cítil, že mi nikdo nemůže uvěřit. Je vám to k smíchu? zeptal se
jeden ze soudruhů dvou dalších. Oba zavrtěli hlavou. To byste museli znát
Markétu! řekl jsem. My ji známe, odpověděli mi. Tak vidíte, řekl jsem,
Markéta bere všechno vážně, my jsme si z ní vždycky dělali trochu legraci a
snažili jsme se ji šokovat. To je zajímavé, řekl jeden ze soudruhů, nezdálo se
nám podle dalších tvých dopisů, že bys Markétu nebral vážně. Copak vy jste
četli všechny mé dopisy Markétě? Tak tedy, protože Markéta bere všechno
vážně, ujal se slova jiný, ty si z ní děláš legraci. Ale řekni nám, co je to, co
bere vážně? To je třeba strana, optimismus, kázeň, že? A tohle všechno, co
ona bere vážně, je tobě k smíchu. Soudruzi, pochopte, říkal jsem, vždyť já si
ani nepamatuju, jak jsem to psal, psal jsem to narychlo, takových pár vět, z
legrace, ani jsem na to nemyslel, co píšu, kdybych tím myslel něco zlého,
přece to nepošlu na stranické školení. To je snad jedno, jak jsi to psal. Ať jsi
to psal rychle nebo pomalu, na koleně nebo na stole, mohl jsi napsat jen to,
co je v tobě. Nic jiného jsi napsat nemohl. Možná že kdyby sis to byl víc
rozmýšlel, byl bys to nenapsal. Takhle jsi to napsal bez přetvářky. Takhle
alespoň víme, kdo jsi. Tak aspoň víme, že máš více tváří, tu jednu pro stranu