přestal sedět, stál se zakloněnou hlavou, housle měl opřeny proti všem
pravidlům až dole o prsa a popocházel při hře; také kontráš a já jsme každou
chvíli povstávali, zvlášť když jsme chtěli poskytnout co největší prostor
elánu improvizace. A právě ve chvílích, kdy jsme se oddávali improvizačním
dobrodružstvím, která si vyžadují fantazie, přesnosti i velkého vzájemného
porozumění, stával se Jaroslav duší nás všech a já jsem se obdivoval, jaký
znamenitý muzikant je tento obrovitý chlapík, který patří rovněž (a on
především) mezi zpustošené hodnoty mého života; byl mi vzat a já jsem si
ho (ke své škodě i hanbě) nechal vzít, přestože to byl snad můj nejvěrnější,
nejbezelstnější, nejnevinnější druh.
Mezitím se zvolna proměnilo publikum shromážděné v zahradě: k
několika poloobsazeným stolům, které naši hru zpočátku sledovaly s docela
vřelým zájmem, přibyl početný houf mladíků a holek (snad ze vsi, spíš z
města), který obsadil zbylé stoly, porou· čel si (velmi hlasitě) pivo a víno a
brzy (tak jak stoupala zvolna hladina alkoholu) začal dávat najevo svou
divokou potřebu být viděn, být slyšen, být uznán. A tak se prostředí zahrady
rychle proměňovalo, stávalo hlučnější a nervóznější (mladíci se potáceli
mezi stoly, pokřikovali na sebe a na své holky), až jsem se přistihl, že se
přestávám soustřeďovat na hru a příliš často se dívám ke stolům zahrady a
pozoruju s nezapíranou nenávistí tváře výrostků. Když jsem viděl ty
dlouhovlasé hlavy, které kolem sebe okázale a teatrálně plivaly sliny i slova,
vracela se mi moje stará zášť k věku nedospělosti a zdálo se mi, že vidím
před sebou samé herce, na jejíchž tvářích jsou naraženy masky mající
představovat stupidní mužnost, pyšnou nelítostnost a hrubost; a neviděl
jsem žádné ospravedlnění v tom, že pod maskou je snad jiná (lidštější) tvář,
protože hrůzné se mi zdálo být právě to, že tváře pod maskami jsou zuřivě
oddány nelidskosti a sprostotě masek.
I Jaroslav měl zřejmě podobné pocity jako já, protože najednou svěsil
housle a prohlásil, že ho vůbec nebaví hrát před tímhletím publikem.
Navrhl, abychom odešli; abychom se dali polní cestou oklikou k městu, tak
jak jsme kdysi chodívali, kdysi dávno; je přece krásný den, za chvíli se začne
stmívat, bude teplý večer, budou svítit hvězdy, někde u šípkového keře v
polích se prý zastavíme a budeme hrát jenom pro sebe, pro svoje potěšení,
tak jak jsme to kdysi dělávali; ted' jsme si prý zvykli (hloupě zvykli) hrát
jenom pro organizované příležitosti, a toho má prý už Jaroslav dost.
Nejdřív všichni souhlasili skoro nadšeně, protože zřejmě i oni pociťovali,
že jejich láska k lidové hudbě se potřebuje vyjádřit v intinmějším prostředí,
ale pak namítl basista (osvětový inspektor), že podle dohody tu musíme hrát
až do devíti, že s tím počítají soudruzi z okresu i vedoucí restaurace, že je to
tak plánováno, že musíme splnit úkol, k němuž jsme se zavázali, že bychom
jinak porušili organizaci slavnosti a že si venku v přírodě můžeme zahrát
jindy.
V té chvíli rozžali v zahradě lampy visící na dlouhých drátech napjatých od
stromu ke stromu; protože ještě nebyla tma, nýbrž sotva počínající
soumrak, nešířily kolem sebe zář, nýbrž jen tkvěly v šednoucím prostoru jak
velké nehybné slzy, bělavé slzy, jež nelze setřít a jež nesmějí skanout; byla v
tom jakási náhlá a nesrozumitelná tesknota a nebylo jí možno nijak
vzdorovat. Jaroslav znovu opakoval (tentokrát skoro prosebně), že už tu
nechce dál být, že by chtěl jít do polí k šípkovému keři a tam hrát jen pro
svou radost, ale pak mávl rukou, opřel housle o hruď a začal hrát.
Tentokrát jsme se však už nenechali rozptylovat publikem a hráli jsme
ještě mnohem soustředěněji než zpočátku; čím bylo prostředí zahradní
restaurace lhostejnější a hrubší, čím víc nás obklopovalo svým hlučným
nezájmem vytvářejíc z nás opuštěný ostrov, čím nám bylo teskněji, tím více
jsme se obraceli sami k sobě, hráli tedy spíš sami pro sebe než pro jiné,
takže se nám podařilo zapomnět na všechny kolem a učinit si z hudby jakési
okruží, uvnitř něhož jsme byli mezi hlučícími opilci jako v skleněné kajutě
spuštěné do hloubi studených vod.
"Keby boly hory samé papírové a voda atrament, hvezdy písarové, keby to
spisoval šetek široký svět, ešče by nespísal mej lásky destament," zpíval
Jaroslav nesundávaje housle zpod brady a já jsem se cítil šťasten uvnitř
těchto písní (uvnitř skleněné kajuty těchto písní), v nichž smutek není
hravý, smích není křivý, láska není směšná a nenávist není plachá, kde lidé
milují tělem i duší (ano, Lucie, zároveň tělem i duší!), kde v nenávisti sahají
po noži nebo po šavli, v radosti tančí, v zoufalství skáčou do Dunaje, kde
tedy láska je ještě láskou a bolest bolestí, kde původní cit není ještě
vyklouben ze sebe sama a hodnoty jsou dosud nezpustošené; a zdálo se mi,
že uvnitř těchto písní jsem doma, že z nich jsem vyšel, že jejich svět je mé
původní poznamenání, můj domov, jemuž jsem se zpronevěřil, ale jenž je
tím víc mým domovem (protože nejúpěnlivější hlas má domov, na němž
jsme se provinili); ale hned jsem si také uvědomoval, že tento domov není z
tohoto světa (a jaký je to tedy domov, není-li z tohoto světa?), že to, jak tu
zpíváme a hrajeme, je jenom vzpomínka, památka, obrazné uchování
čehosi, co už není, a cítil jsem, jak pevnina tohoto domova mi klesá dolů pod
nohama, jak se propadám, jak držím klarinet u úst a propadám se dolů do
hloubi let, do hloubi staletí, do nedohledné hloubi (kde láska je láskou,
bolest bolestí), a říkal jsem si s údivem, že můj jediný domov je právě toto
propadání, tento hledavý a touživý pád, a oddával jsem se mu tedy dál,
zakoušeje sladkou závrať.
Potom jsem pohlédl na Jaroslava, abych si ověřil na jeho tváři, zda
zůstávám ve své exaltaci osamocen, a všiml jsem si (jeho tvář ozařovala
lucerna zavěšená v koruně lípy nad námi), že je velice bledý; všiml jsem si,
že už přestal do své hry prozpěvovat, že má sevřené rty; že jeho bojácné oči
se staly ještě polekanější; že v melodii, kterou hraje, se ozývají falešné tóny;
a že ruka, v níž drží housle, mu poklesává dolů. A potom najednou přestal
hrát a sedl si na židli; přiklekl jsem k němu. "Co je ti?" ptal jsem se ho; tekl mu po čele pot a rukou se držel za levou paži nahoře u ramene. "Hrozně mě
bolí," řekl. Ostatní si neuvědomovali, že je Jaroslavovi špatně, a zůstávali ve
svém hudebním transu bez prvních houslí a bez klarinetu, jejichž odmlky
využil cimbalista, aby dal vyniknout svému nástroji, doprovázenému teď jen
kontra houslemi a basou. Přistoupil jsem ke kontrášovi (pamatoval jsem si,
že mi ho Jaroslav představil jako lékaře) a zavolal jsem ho k Jaroslavovi.
Hrál ted' jen cimbál s basou, zatímco kontráš vzal Jaroslava za zápěstí levé
mky a dlouho, velice dlouho je držel; pak mu nadzvedl víčka a pozoroval mu
oči; pak se dotkl jeho zpoceného čela. "Srdce?" zeptal se. "Ruka a srdce,"
řekl Jaroslav a byl zelený. Ted' už si nás všiml i basista, opřel basu o lípu a
šel k nám, takže zněl už jen cimbál, protože cimbalista nic netušil a byl