št'asten, že hraje sólo. "Zavolám do nemocnice," řekl kontráš. Přistoupil
jsem k němu: "Co je to?" "Má úplně nitkovitý puls. Ledový pot. Bude to
infarkt." "Sakra," řekl jsem. "Neboj se, vylíže se z toho," utěšil mne a dal se rychlým krokem k budově restaurace. Proplétal se mezi lidmi už značně
opilými, kteří si vůbec nevšimli, že naše kapela přestala hrát, protože byli
zcela zaujati sami sebou, svými pivy, žvásty a urážkami, které v opačném
koutě zahrady vyústily ve rvačku.
Ted' už i cimbál utichl a všichni obklopili Jaroslava, který pohlédl na mne
a řekl, že je to všechno tím, že jsme tu zůstali, že tu nechtěl zůstat, že chtěl
jít do polí, zvlášť když já jsem přišel, zvlášť když já jsem se vrátil, že jsme si
mohli v přírodě krásně hrát. "Nemluv," řekl jsem mu, "potřebuješ úplný
klid," a pomyslil jsem na to, že se sice z infarktu pravděpodobně vylíže, jak
předpověděl kontráš, ale že to už potom bude docela jiný život, život bez
vášnivého oddání, bez zuřivého hraní v kapele, život pod patronátem smrti,
druhý poločas, poločas po porážce, a přepadl mne pocit (nemohl jsem v té
chvíli nijak změřit jeho oprávněnost), že osud často končívá daleko před
smrtí, že moment konce osudu není totožný s momentem smrti, a že
Jaroslavův osud je u konce. Zavalen velikou lítostí pohladil jsem ho po jeho
olysalém temeni, po jeho smutných dlouhých vláscích přikrývajících pleš a
uvědomil jsem si s úlekem, že má cesta do rodného města, v němž jsem
chtěl zasáhnout nenáviděného Zemánka, končí tím, že držím na rukou
zasaženého kamaráda (ano, viděl jsem v té chvíli sám sebe, jak ho držím v
námčí, jak ho držím a nesu, nesu ho, velkého a těžkého, jako bych nesl své
vlastní nejasné provinění, viděl jsem se, jak ho nesu lhostejným davem a jak
přitom
pláču).
Stáli jsme tak kolem něho asi deset minut, pak se objevil znovu kontráš,
dal nám znamení, my jsme Jaroslavovi pomohli vstát, a podpírajíce ho,
zvolna jsme ho vedli hlučící vřavou opilých výrostků na ulici, kde s
rozžatými světly čekal bílý vůz sanitky.
____________________________________________________
___________
Dopsáno 5. prosince 1965
[Žatva] SVAZEK 325
____________________________________________________
___________
MILAN KUNDERA
ŽERT
____________________________________________________
___________
Obálku a vazbu navrhl Václav Požárek
Foto na předsádce od Pavla Koska
Vydal jako svou 2699. publikaci
Československý spisovatel
v Praze roku 1967
Odpovědný redaktor Arno Linke
Vytiskl Tisk, n. p., Brno, provoz 2
Stran 296. AA 15,86, VA 16,63. 601/22/865
1. vydání, náklad 30 000 výtisků
13/33. D-02*70019
22-047-67
Kčs 19,-