a tu druhou pro jiné. Cítil jsem, že moje obrana pozbyla jakýchkoli
argumentů. Opakoval jsem ještě několikrát ty stejné: že to byla legrace, že to
byla jen bezvýznamná slova, že za tím byla jen moje nálada a podobně.
Odmítli mne. Řekli, že jsem napsal své věty na otevřenou pohlednici, že je
mohl kdokoli číst, že ta slova měla objektivní dosah a že k nim nebyla
připsána žádná vysvětlivka o mé náladě. Pak se mne zeptali, co všechno
jsem z Trockého četl. Řekl jsem, že nic. Zeptali se mne, kdo mi ty knihy
půjčoval. Řekl jsem, že nikdo. Zeptali se mne, s jakými trockisty jsem se
scházel. Řekl jsem, že s žádnými. Řekli mi, že mne zbavují s okamžitou
platností funkce na Svazu studentstva a požádali mne, abych jim odevzdal
klíče od místnosti. Měl jsem je v kapse a dal jsem jim je. Potom řekli, že
stranicky můj případ vyřeší má základní organizace na přírodovědecké
fakultě. Vstali a dívali se mimo mne. :Rekl jsem "čest práci" a šel jsem pryč.
Pak jsem si vzpomněl, že mám v místnosti na Svazu studentstva mnoho
svých věcí. Neměl jsem nikdy velký smysl pro pořádek a tak jsem měl v
zásuvce psacího stolu kromě různých osobních písemností také své ponožky
a ve skříni mezi spisy nakrojenou bábovku, kterou mi poslala z domu
maminka. Odevzdal jsem sice před chvílí klíč na okresním sekretariátě, ale
vrátný v přízemí mne znal a dal mi erární klíč, který visel na dřevěné desce
mezi mnoha jinými klíči; pamatuju si všechno do detailu: klíč od mé
místnosti byl přivázán silným konopným provazem k malé dřevěné destičce,
na které bylo bílou barvou napsáno číslo mé místnosti. Tímto klíčem jsem
tedy odemkl a sedl si k psacímu stolu; otevřel jsem zásuvku a vytahoval z ní
všechny své věci; dělal jsem to pomalu a roztěkaně, protože jsem se snažil v
té malé chvíli relativního klidu rozmyslit, co se to vlastně se mnou stalo a co
mám dělat.
Netrvalo to dlouho a otevřely se dveře. Byli v nich zase ti tři soudruzi ze
sekretariátu. Tentokrát se již netvářili chladně a uzavřeně. Tentokrát měli
hlasy rozhořčené a hlasité. Zvlášť nejmenší z nich, kádrový referent výbom.
Uhodil na mne, jak jsem se sem vůbec dostal. Jakým právem. Zeptal se
mne, jestli nechci, aby mne dal odvést SNB. Co prý tu rabuju ve stole. Řekl
jsem, že jsem si jen přišel pro bábovku a ponožky. Řekl mi, že nemám
nejmenší právo sem chodit, i kdybych tu měl plnou skříň ponožek. Pak šel k
zásuvce a papír po papím, sešit po sešitu prohlížel. Byly to opravdu všechno
mé osobní věci, takže mi posléze dovolil, abych si je dával před jeho očima
do kufříku. Dal jsem si tam i ponožky, zmuchlané a špinavé, a dal jsem si
tam i bábovku, která stála ve skříni na umaštěném papím plném drobinek.
Střežili každý můj pohyb. Odešel jsem s kufříkem z místnosti a kádrový
referent mi na rozloučenou řekl, abych se tu už nikdy neukazoval.
Jak jen jsem se dostal z dosahu soudruhů z okresu a nepřemožitelné
logiky jejich výslechu, už se mi zdálo, že jsem nevinen, že na mých výrocích
přece nic zlého není a že musím jít za někým, kdo zná dobře Markétu a
komu se svěřím a kdo pochopí, že celá aféra je směšná. Vyhledal jsem
jednoho studenta z naší fakulty, komunistu, a když jsem mu všechno
vypověděl, řekl, že na okrese jsou příliš bigotní, že nerozumějí legraci a že
on, který zná Markétu, umí si dobře představit, oč šlo. Ostatně mám prý jít
za Zemánkem, který bude letos předsedou strany na naší fakultě a zná přece
dobře Markétu i mne.
____________________________________________________
__________
(4)
Že bude Zemánek předsedou organizae, jsem nevěděl, a zdálo se mi, že je
to výborná zpráva, protože jsem Zemánka opravdu dobře znal a byl jsem si
dokonce jist, že má ke mně veškeré sympatie už vzhledem k mému
slováckému původu. Zemánek totiž hrozně rád zpíval slovácké písničky;
byla to v té době velká móda zpívat lidové písně a zpívat je ne školácky, ale s
rukou nad hlavou a trochu surovým hlasem a tvářit se přitom jako opravdu
lidový člověk, kterého matka porodila při nějaké tancovačce pod cimbálem.
Já jsem byl na přírodovědecké fakultě vlastně jediný skutečný Moravský
Slovák, což mi přinášelo jakási privilegia; při každé slavnostní příležitosti, ať
při některých schůzích, oslavách nebo při Prvním máji, vybízeli mne
soudruzi, abych vytáhl klarinet a imitoval s dvěma třemi amatéry, kteří se
našli mezi kolegy, slováckou kapelu. Takto (s klarinetem, houslemi a basou)
šli jsme po dva roky v májovém průvodu a Zemánek, protože to byl hezký
kluk a rád se předvádčl, šel s námi, oblečen do vypůjčeného lidového kroje,
tančil v pochodu, vzpažoval ruku do výše a zpíval. Tento rodilý Pražák, který
na Slovácku nikdy nebyl, hrál si zálibně na lidového šuhaje a já jsem se na
něho díval s přátelstvím, protože jsem byl šťasten, že hudba mého domova,
který byl odedávna eldorádem lidového umění, je tak oblíbena a milována.
A Zemánek znal také Markétu, což byla druhá výhoda. Octli jsme se často
při různých studentských příležitostech všichni tři spolu; jednou (byla nás
tehdy větší studentská parta) jsem si vymyslil, že na Šumavě žijí trpasličí
kmeny, a dokládal jsem to citáty z údajného vědeckého spisu, který prý o
tomto pozoruhodném tématu pojednává. Markéta se divila, že o tom nikdy
neslyšela. Řekl jsem, že není divu: buržoazní věda přece úmyslně zatajovala
existenci trpaslíků, protože kapitalisté s trpaslíky obchodovali jako s otroky.
Ale o tom by se mělo psát! vykřikovala Markéta. Proč se o tom nepíše! Vždyť
to by byl přece argument proti kapitalistům!
Snad se o tom nepíše proto, pronesl jsem zamyšleně, že je celá věc
poněkud delikátní a pohoršlivá: trpaslíci měli totiž zcela mimořádnou
schopnost milostného výkonu, což byl důvod, proč byli velice vyhledáváni a
proč je naše republika tajně vyvážela za tučné devizy zejména do Francie,
kde si je najímaly stárnoucí kapitalistické dámy jako sluhy, aby jich ovšem
ve skutečnosti zneužívaly zcela jinak.
Kolegové zatajovali smích, probuzený ani ne tak zvláštní vtipností mého
výmyslu, jako spíš Markétinou zaujatou tváří vždy dychtivou pro něco
(eventuelně proti něčemu) hořet; kousali se do rtů, aby Markétce nekazili
její radost z poznání, a někteří (a z nich zejména právě Zemánek) se ke mně
přidávali, aby dotvrzovali mou zprávu o trpaslících.
Když se Markéta ptala, jak vlastně takový trpaslík vypadá, pamatuji si, že jí
Zemánek řekl s vážnou tváří, že profesor Čechura, kterého má Markéta čest
se všemi svými kolegy příležitostně vídat za universitní katedrou, je
trpasličího původu, a to bud' z obou nebo alespoň z jednoho rodiče.
Vyprávěl prý Zemánkovi docent Hůle, že bydlil o kterýchsi prázdninách ve
stejném hotelu s manžely Čechurovými, kteří oba dva dohromady měří
necelé tři metry. Jednoho dne ráno vešel do jejich pokoje netuše, že manželé
ještě spí, a užasclass="underline" leželi v jediné posteli, a to ne vedle sebe, nýbrž za sebou,
Čechura skrčen v dolní, Čechurová v horní půli lůžka.
Ano, dotvrdil jsem: potom je ovšem nejenom Čechura, ale i jeho žena