Ani mně se nechtělo čekat na vejcořezy, tak jsem se rychle nacpal dovnitř, pěkně na kraj, aby nám pan doktor náhodou nevyskočil a nešel splácet dluh nemocné společnosti. Šoféřisko šláplo na plyn a už jsme letěli nazdařbůh po vytlučeném asfaltu. Kam jet, přemýšlím. Na všech cestách jsou hlídky, nikdo se s námi nebude párat. Naperou do nás protitankovou střelou a jací jsme byli.
„Jeď,“ říkám, „do Braggovky. Sice tam všechno hoří, ale nějaký sklípek najdeme.“
Lampy ve městě nesvítí, páni humanisté nemají čas zabývat se takovými drobnostmi. Na svatou pomstu musejí myslet, páni humanisté, chudáky ve vojenských uniformách lovit…
A to se musí nechat, jde jim to. Už na všech stranách houkají sirény a všichni pronásledují nepřítele. Plnou rychlostí proletíme náměstím Uražené nevinnosti a už po nás někdo střílí. Zatím nic moc, jen z policejní pistole. Jsme u Zeleného divadla, jenže teď není zelené, ale černé. A našemu útěku je konec.
„Došlo nám palivo,“ říká šoféřisko. „Byl to zázrak, že jsme vůbec dojeli do nemocnice.“
„Musíme na magistrát,“ fantazíruje mastičkář. „Je potřeba jim vysvětlit situaci, zorganizovat očkování…“
„Oni vám to pěkně zorganizují, pane doktore,“ vysvětluji. „Nejdříve vás zastřelí a pak budou zjišťovat, do koho se vlastně trefili a proč. Když se dostanou zbraně do rukou civilům, je to to nejhorší, co může být.“
„Asi máte pravdu,“ nerad přisvědčil dědula.
Vystoupili jsme a rozhlédli se. Do Braggovky je to ještě pěkný kus cesty. Nějaké rozvaliny, ve kterých bychom se mohli schovat, tu nejsou, protože to vždy bývala parková zуna. Ale teď mají všechny stromy osekané větve, jen kmeny tu zůstaly. V zimě se muselo něčím topit. Vejcořezi střílejí nad celým městem světlice, takové jsme náhle důležité osoby. Škoda, že mi šofér ještě před příjezdem do nemocnice sebral samopal. U pana vojenského lékaře by měl být podle předpisů osobní desetiranný „feldmaršál“, ale bojím se, že v pouzdru na boku má doktor jen léky proti průjmů nebo projímadlo, aby byl připraven na každou eventualitu. Takže šoféřisko bude vejcořezy po jednom chytat a já po nich budu házet tabletky.
Na konci bývalé aleje slyším nějaký šum. Rychle jsem povalil doktora i šoféra a sám jsem padl na zem, ale bylo pozdě. Blíží se k nám dlouhý černý „uragan“, zabavený přinejmenším ve vévodské garáži. Siréna nehouká a reflektory nesvítí. A já nemám ani tu svoji mizernou smrtonosnou lopatu.
Dobrá, přemýšlím. Jestli hned nezahájí palbu, jednoho dva s sebou vezmu. A šoféřisko se také jen tak nedá.
Dveře „uraganu“ se otvírají. Uvnitř je jediný člověk. Zato jaký! Znám ho jen z obrázků vojenských časopisů. Za volantem sedí Jednooký Lišák, náčelník kontrarozvědky Jeho Alajské Výsosti.
„Výborně, absolvente,“ říká. „Jen aby nepřišel deštík…“
A po těch slovech mi z vědomí zmizel Bojový Kocour Gag, mladičký absolvent, chlapec přičinlivý, ale přihlouplý, a já se stal sám sebou — plukovníkem kontrarozvědky Gigonem, následníkem alajského trůnu.
Kapitola druhá
Moje hlášení bylo podrobné a dlouhé. Kreslil jsem při něm grafy, zapisoval poznámky a rýsoval schémata a mapy. Čas od času ve mně Jednooký Lišák zapínal Gaga a a vyptával se na to, co viděl v domě Korněje Jašmaa Bojový Kocour, koho potkal a o čem se v jeho přítomnosti mluvilo. Když jsem se pak znovu stal plukovníkem Gigonem, poslouchal jsem záznam Gagova vyprávění. Pokaždé mě při tom udivilo, že máme rozličné hlasy. Je to výborný systém, dva v jednom. Jak to vypadalo, měli Kocoura za úplného balvana (úplným balvanem ovšem nebyl, nejvýš polovičním) a řešili v jeho přítomnosti i ty nejvážnější problémy, jejichž důležitost mohl pochopit jen plukovník Gigon.
Někdy pan Korněj vysvětloval Gagovi zvířecí podstatu vládnoucí alajské dynastie, jindy mu ukazoval zprávy pozemských agentů… Mnohé jsme už znali, ale někteří nám stále unikali. Chytit musíme všechny, všechny do jednoho. Ale i v Impériu je jich plno. Jak tam je budeme hledat?
„Neznepokojujte se, Vaše Výsosti,“ řekl Jednooký Lišák a zapálil si domovinu. „Na tomto případě už dávno spolupracujeme s tajnou službou Impéria. Promińte, že jsem vám to neřekl dříve.“
Sevřelo se mi hrdlo. V letech, kdy spolu dva státy vedou nemilosrdnou válku, jejich tajné služby… A ještě bez mého vědomí. Už jsem ho chtěl poslat před popravčí četu, ale rozmyslel jsem si to. Vždyť zatím nevím, komu je ta četa teď podřízená. Proto jsem pouze řekclass="underline"
„Dobře, pane generále. Uděláme to takhle: do korunovace pro vás nejsem žádná Výsost, ale plukovník Gigon, váš podřízený. Pro nás oba to tak bude lepší.“
Bylo to lepší. Přesunovali jsme si přes stůl lístečky se jmény a vytvářeli z nich systém.
„Barugga, seržant vojensko-archivní služby, to je Semenkov Gustav Adolfovič…“
„Registrátor městské rady Ginga je Michelson Karel Ivanovič…“
„Paní Gion, maželka správce paláce… oho… Olga Sergejevna Kulkovová. Všechny tři jsem měl celou dobu přímo před nosem.“
„Plukovník šifrovací služby Kregg je Igor Stěpanovič Sheldon…“
„Starší instruktor Školy Strážců Genug je Viktor Jeanovič Psevděckij…“
Bylo jich mnoho, těch, co si říkali progresoři. Služba mezitím přinesla čaj a sušenky. Snědli jsme je a ani jsme si toho téměř nevšimli. Pořád jsme jen na generálově stole rozkládali proklaté kartičky. Podle vyprávění Gaga i podle několika mých setkání v Kornějově domě to všechno byli výborní lidé, kteří chtěli pro šťastnou Gigandu jen to nejlepší. Ve jménu toho jejich dobra odváděli obrovskou práci, často špinavou, občas krvavou, nepříjemnou i nebezpečnou. Bylo jich škoda, ale…
Náhle mě napadla šílená, nemožná myšlenka.
„Vaše Jasnosti, nemáme nějaké záznamy o lidech s černou kůží?“
Jednooký Lišák se na mě podíval tak udiveně, že se mu zvedlo i obočí nad slepým okem.
„Černou? Proč ne třeba oranžovou? Ale počkejte…“
Luskl prsty a odkudsi se vynořil jeho pobočník, tak nenápadný, že jako by neměl ani žádný výraz ani věk. Generál mu cosi zašeptal a než jsme rozložili další desítku kartiček, pobočník byl zpátky a hlásil, že ano, na hlavním ostrově Souostroví Ťurju, v kmeni Ostražitých V Noci se výzkumem jazyků zabývá nějaký Aueo, přízviskem Černý Vědmák, a ten vědmák je podle svědectví etnografů opravdu černý, černý jako pověst tyrana.
„Etnografové,“ ušklíbl se generál. „Myslel jsem, že jsou všichni v armádě.“
„Můžeme tam někoho poslat?“ zeptal jsem se.
„Nezapomeńte, plukovníku, že jsme v ilegalitě. A ti etnografové“
„Nemůžeme ho tam nechat,“ řekl jsem. „I jediný z nich, který by zůstal na svobodě, by nám mohl škaredě zatopit. Zvlášť tento, Valdemar Mbonga. On totiž, generále…“
„Zatím nevím,“ řekl generál a vyplnil kartičku. „Všechno má svůj čas.“
Představil jsem si, jak Valdemar Mbonga vyskakuje z Přízraku, například kdesi u Páchnoucího Pramene, horečně si razí cestu mlázím a první stařenky se vyptává, jak se dostane do hlavního města. A slyší odpověď: Je to kousek, ale chlapče, celý život jsem v Alajském vévodství prožila, a černocha jsem tady ještě neviděla.
Potom nám přinesli oběd nebo možná večeři. Okna v podzemí nebývají. A tehdy jsem se zeptaclass="underline"
„Vaše Jasnosti, jak zemřel můj otec?“