Jednooký Lišák si otřel ubrouskem rty, vzdychl a začal vyprávět. Jako správný rozvědčík nevynechal žádnou podrobnost. Neříkal to synovi, informoval spolupracovníka. Monotуnně, jako kdyby to četl. Všechno nazýval pravými jmény. Bylo to dlouhé vyprávění, stejně jako agуnie vévody Alajského.
Opřel jsem se a zavřel jsem oči. Nikdy jsme si s otcem nebyli zvlášť blízcí. Jeho zajímal lov, politika a válka, takže nemohl pochopit moji lásku ke čtení. Zakázal mi stýkat se s baronkou Treggovou, a když jsem jeho zákaz přestoupil, nechal mě zapsat do špionážní školy. Hromovým hlasem tehdy přikázal Jednookému, že v případě nutnosti mě má zastřelit, za což nebude potrestán, ale povýšen. Ale jestliže bude mít mladý vévoda vzhledem ke svému postavení ve škole nějaká privilegia, zastřelen bude generál.
„Tak,“ řekl jsem. „A matka?“
„Vévodkyně to přežila,“ odpověděl generál a přísahám, že jeho oko zvlhlo. „Ale pro vás by bylo lepší, kdybyste ji neviděl. V každém případě prozatím. Ten lékař, kterého jste přivezl, bude mít mnoho práce.“
To by tedy bylo. Až si promluvím s pány progresory, tak mi svoji vinu na převratu popřou. Budou tvrdit, že lid, rozzuřený staletími hladu, povstal a svrhl své utlačitele. Oni zde jenom sbírali informace.
Zmijí mléko! Kdo na Zemi potřebuje informace o Gigandě? Kdo tam chce vědět něco o epidemiích, útocích na bodáky, vypálených vesnicích a zničených městech? Desítka psychologů včetně Korněje? A lžou, dokonce i sami sobě, že se nevměšují, že se ani nemohou vměšovat, už kvůli své povaze… Dobrá. Až bude ta vláda národní důvěry (nebo národní jednoty) zasedat na náměstí Uražené nevinnosti, my vysvětlíme lidu, že jak se často psalo v těch pestrých knížkách, které mnozí ani za knihy nepovažují, spustili se z nebe chytří a zlí okupanti, kteří si chtějí podrobit svobodný lid Gigandy. Buď proto, aby snědli naše děti, nebo aby na nás prováděli nelidské pokusy. Také by to mohlo být kvůli našemu přírodnímu bohatství. Na to už máme specialisty, kteří něco vymyslí. Musí to být hodně velká lež, protože pravda je hrozná už sama o sobě.
Matka si vždy přála, abych byl osvíceným vladařem, mecenášem umění jako můj praděd, vévoda Ingg. Často mi přinášela stará alba, vodila mě do palácové galerie a vysvětlovala mi alegorický význam pláten Uraggových a skulptur Gringových. V létě jsme objížděli starobylé zámky. Každý měl vlastní legendy i historii…
„Plukovníku, večeře skončila,“ upozornil mě Jednooký Lišák.
Takže to byla večeře. Na moji otázku, kde se tady v podzemí vzaly ty rozlehlé sály, kdo a kdy zde vybudoval garáže, dílny, nemocnice, kdo nashromáždil takové množství zbraní a bojové techniky, generál odpověděl, že s tím začal už jeho předchůdce, Černý Hrom. Vše držel v tajnosti dokonce i před vladařským domem a toto tajemství předal svému nástupci.
„I já jsem musel mlčet, chlapče,“ vysvětloval generál. „Bojová technika se vykazovala jako odepsaná nebo zničená v boji, stejně jako zbraně a zásoby. Kdybych se přiznal, co se tu děje, okamžitě bych šel před tribunál. Všechno do posledního náboje na frontu, říkával vévoda.“
Měl pravdu, starý Lišák, protože kryt Jeho Alajské Výsosti byl nyní zabraný. Vláda národní důvěry (nebo národní jednoty?) se v něm schovávala buď před lidem nebo před celou zemí. S velkým údivem jsem zjistil, že v té vládě zasedá náměstek ministra obrany, vyšší majordom vévodského dvora, mladší podkoní, knihovník, jakýsi voják a dva bývalí opraváři z Obrněného oddílu. Na co ti tam jsou, vždyť bývají od toho nýtování úplně hluší, říkal jsem si.
Ovšem nejdůležitější je, že vyšší majordom se jmenuje Andrej Jašmaa. Andrej Kornějevič Jašmaa… Dostat se k němu bude těžké, ale nutné. V první řadě k němu. Zřejmě bude nutné ho zabít, bez jakékoli lékařské komedie kolem. Té by neuvěřili, cizího lékaře by k němu nepustili. Moment, jezdil náš majordom na dovolenou? Určitě ano. A kam jezdil? Samozřejmě na Zemi. A kde na Zemi bydlel? Samozřejmě u Korněje. Mohl ho tam Gag vidět? Nebo spíše naopak — mohl tam on vidět Gaga? Korněj mě; to jest Gaga, přece všem ukazoval.
„Viděl,“ odpověděl Gag Jednookému Lišákovi. „Viděl, Vaše Jasnosti, právě tak, jako teď vás. Ještě se dohadoval s otcem, tedy s panem Kornějem. Proč, ptal se, mučíš matku? V rodině mají nějaké neshody a není se co divit, když mají na Zemi všeho hojnost. Z té se člověk může i zbláznit, Vaše…“
Lišák rychle vypnul Gaga a začali jsme plánovat, jak se dostat k Andreji Kornějevičovi.
„V každém případě ho potřebujeme živého,“ řekl Lišák. „Vždyť Jašmaa, jestli jsem to pochopil, u nich velí právě operacím na Gigandě.“
„Dostaneme ho,“ řekl jsem. „A živého. Ale musím k němu sám.“
„Vaše Výsosti,“ řekl Lišák. „Nemáte právo takhle riskovat.“
„Plukovníku Gigone,“ opravil jsem ho. „Úkol bude plnit plukovník Gigon. A jestli se mu to nepodaří, vévoda Alajský už nikomu chybět nebude.“
Kapitola třetí
Zpáteční cesta do hlavního města se ukázala nečekaně dlouhá. Tenkrát v noci, v „uraganu“, jsme dorazili do krytu mnohem rychleji. Pršet přestalo ještě před půlnocí, asfalt usychal a jen v nehlubokých dírách byla voda. Co bylo v těch hlubokých, nebylo vidět.
Když vévoda vyjel z krytu, pochopil, proč se mu říká Nariangga, tedy Liščí nora. Byl totiž dokonale zamaskován. Za volantem sanitního auta — stařičkého, s bočnicemi vyspravenými nenatřenými prkny — seděl Gugu. Tak pojmenoval vévoda svého šoféra. Na korbě posedávali i polehávali ranění. Celkem jich bylo deset a z jejich krvavých obvazů se šířil odporný gangrenуzní zápach.
„Nedostaneme se tam,“ řekl Gugu. Na rukou měl bílé nitěné rukavice. „Teď se všichni bojí nákazy. Když někdo přežil válku, nechce po ní ještě chytit sračku, při které mu i mozek vyletí zadkem. Promińte, Vaše Výsosti.“
„Zase Výsosti?“ rozkřikl se vévoda. „Kvůli té tvé Výsosti nás chytí první hlídka, zmijí mléko! Ugog se jmenuji, sanitář Ugog, a ty jsi teď můj velitel, ne já tvůj.“
Znovu hrál roli Bojového Kocoura, ale tentokrát ji opravdu jen hrál. Vždyť kуdové slovo znal jen Jednooký, a kdyby se s ním zatím něco stalo… Přece jen je už v letech, byl mnohokrát raněný… Co potom — do smrti být Bojovým Kocourem? To raději krátkou dobu předstírat.
„Nechápu, Kocoure,“ plnil Gugu příkaz, „jak jsme tu válku mohli prohrát.“
„Kdo by to měl vědět, když ne ty?“ odpověděl vévoda. „Já tu nebyl, válel jsem se po lazaretech a po sanatoriích.“
„Svodky byly příznivé,“ pokračoval šofér. „Jistě, věřil jim málokdo, ale kluci, které k nám přiváželi z první linie, také říkali, že jsme přešli do protiútoku. Prý jsme vyhnali Krysojedy z Červených Mlýnů do lesa a tam jsme je všechny spálili. Říká se, že pustili generála Driggu z trestného tábora a ten se takhle vyznamenal. Dokonce se vrátila i výsadková brigáda ze Souostroví — prý nebudou hlídat modravé, když je vlast v nebezpečí. Starý vévoda z nich chtěl nejdříve každého desátého zastřelit pro porušení ústavy, ale pak mávl rukou a nechal rozdat z osobních sklepů po láhvi na chlapa. Na letišti zbyla ještě jedna ranvej, a tak odstartovali. Dostali se Krysojedům do týla, rozbombardovali jim leteckou základnu a kdo ví co ještě. Všichni byli jako vyměnění, mluvili o vpádu do Kargonu a najednou bác ho! Vysílá stanice vojensko-revolučního výboru. Dynastie je svržena, krvavý vévoda…“ zašilhal na plukovníka Gigona. „No prostě, dynastie je svržená.“