„A všichni souhlasili? I tam na frontě?“
„Ale vždyť u Krysojedů to bylo úplně stejné! Dokonce otevřeli frontu, jenže vtrhnout do Kargonu už nemělo smysl. Neměli jsme za koho bojovat. A taky už jsme na to neměli síly. Generál Drigga se zastřelil — říkali, že bojoval za někoho úplně jiného. A když nebyl nepřítel, začaly se připomínat staré dloužky. Nejdříve u důstojníků. Zprvu jim nadávali, ale pak je začali i mlátit. A měšťané přišli s tím, že by bylo dobré obrátit zbraně proti utlačovatelům. Ach, kdyby nás ti Krysojedi nezradili, doteď bychom vítězně bojovali!“
„Tobě se boj líbí? Vždyť jsi saniťák.“
„Mlč, Kocoure. Víš, kolik jsem kamarádů na zádech odnosil? Možná že celou divizi.“
„Už mlčím,“ řekl rychle vévoda. „Odkud se vzali ti měšťani?“
„Měšťani? Nevím. Z města asi. Jak se to u nich jmenuje — Svaz bojovníků. Někoho s něčím. Celou dobu jsme u nás na vesnici měšťany tloukli. Dokonce i výběrčí daní. Daně jsme platili, ale výběrčí jsme bili. Těm, kteří se k nám odvážili, dokonce jejich náčelníci platili za riziko. Je o tom nějaká legenda z dob vašeho… tedy z doby vlády praděda mladého vévody. Když se tenkrát vrátili výběrčí a žalovali, co se jim stalo, vtrhli do vesnice karatelé a celou ji zpustošili. Ale příští rok se všechno opakovalo. To rozzlobilo starého vévodu Ingga a rozkřikl se: Co vy, psí děti, mým služebníkům ubližujete? Spálím vaše domy a bude to. Vystoupil tehdejší starosta a říká: Vaše Alajská Výsosti, my prostě nemáme měšťany rádi. A vévoda ho objal kolem ramen a říká: Tak víte co? Bijte je, jak chcete, ale daně musíte platit včas.“
„A teď jste je začali s radostí poslouchat,“ řekl vévoda, který historku pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven.
„A koho jiného jsme měli poslouchat? Od vás se nikdo neobjevil,“ odsekl šofér.
„Někdo přijet měl. Vždyť si tu dělili celý stát.“
„Podívej se,“ ukázal šofér před sebe. „Všechen beton odstranili. Jak teď pojedeme dál? A proč to vlastně dělali?“
Opravdu. Před nimi se místo betonu, i když špatného a plného děr, táhla jakási drť, v níž bylo vidět dokonce i štěrk podkladu. Hned při prvních metrech začal motor řvát, jak kola prokluzovala v řídké hlíně.
Vévoda vzal za kliku, ale šofér řekclass="underline"
„Seď, obejdeme se bez tebe. Jen za mě vezmi volant.“
A sám vylezl a křikclass="underline"
„Hej, nebožtíci, vstávejte, půjdete do země.“
Bylo slyšet, jak se na korbě zahemžili lehce i těžce ranění. I když sténali a nadávali, přesto s udivující lehkostí vytlačili náklaďák a začali snášet z okolí dříví, úlomky betonu a vše, čím bylo možné podložit kola. Vévoda jen dával pozor, aby tímto terénem projel bez dalšího zapadnutí.
Slunce už stálo hodně vysoko. Po obou stranách cesty se táhl les. Vrcholky všech stromů byly seříznuty, jako by je přejela obrovská břitva. Vévoda si zkoušel vzpomenout, co za boje tu mohlo probíhat, ale nepodařilo se mu to. Zato si všiml, že vpředu se bělá nějaké stavení.
„Gugu,“ překřičel řev motoru. „Vypadá to, že před námi je hlídka.“
„Hej, nebožtíci, lezte zpátky do hrobečku,“ křikl šofér.
Ranění ochotně vylezli na korbu a auto se okamžitě zabořilo. A tak za řevu motoru i šoféra se jakž takž dotrmáceli k maringotce natřené nabílo a pak hodně dlouho čekali, než se někdo uráčí vyjít ven.
„Ti syčáci zničili cestu, aby se k nim nikdo nemohl dostat a nedej bože je zastřelit,“ řekl Gugu. Obvazy na hlavě měl špinavé a jeho rukavice už také ztratily bílou barvu.
„Hlupáci,“ řekl vévoda. „Kdybychom šli pěšky, tak bychom je stokrát dokázali zlikvidovat.“
„Stratég,“ s respektem pronesl Gugu. „Přímo maršál Nagon Gig.“
Z maringotky ostražitě vyšel člověk v uniformě, typický dikobraz. Velikostí si nezadal se šoférem, ale byl nějaký kyprý, bledý, jakoby plesnivý. Dokonce od něj i táhl pach plísně.
„Dej sem papíry.“
„Na co ti budou? Stejně jsi negramotný,“ řekl vévoda, ale papíry mu podal. Dikobraz nasadil důležitý výraz a dlouho zkoumal doklady. Přitom pomalu pohyboval rty.
„Co máte na korbě? Zbraně? Narkotika? Ženské?“
„Ženské, ženské,“ řekl vévoda. „Jdi se potěšit.“
Dikobraz obešel auto, podíval se na korbu a nápadně rychle se vrátil.
„Vy jste se zbláznili! Vždyť je nedovezete živé. Víte co, zastřelíme je, ať se netrápí.“
„Ty jsi nějaký dobrák,“ řekl Gugu. „Copak u vás v hlavním městě nevíte, že doktor Magga vymyslel lék proti všem bolestem?“
„Proti všem?“ nevěřil dikobraz.
„Proti všem,“ potvrdil Gugu. „Kromě tvé hlouposti.“
„Zmijí mléko! A ty jsi kdo? Tlamu sis zavázal, aby nikdo nepoznal bývalého aristokrata.“
Gugu zařval ještě hlasitěji, než když vytlačoval auto. Řval o tom, jak třikrát hořel v tanku, přesně v tu dobu, kdy pánové dikobrazi posedávali v zákopech, o osobitém vzhledu pánů dikobrazů, o zvláštnostech intimního života pánů dikobrazů, o chování žen pánů dikobrazů během války, o původu dětí pánů dikobrazů, o tom, že pánové dikobrazi…
„Dobrá,“ řekl konečně dikobraz. „Tohle civil nedokáže. Dokonce ani aristokrat ne, jedině generál Drigga to uměl, proto ho odstranili…“
Náhle se znovu otevřely dveře maringotky a odsud vyšla postava v černém plášti a zelené čepici.
„Ale, můj vejcořez se probral,“ polekal se dikobraz. „Dali mi sem vejcořeza, tak mu celou dobu nalívám… Nemáte něco s sebou? Ne pro mě, pro vás to bude lepší.“
Vévoda s lítostí sáhl do vaku, vytáhl láhev a podal ji dikobrazovi.
„Mají, mají,“ radostně křikl dikobraz k vejcořezovi. Tiše dodaclass="underline" „Jeďte rychle pryč, posledně tu v opilosti zastřelil pět lidí.“
Šoféra nebylo třeba přemlouvat.
„Proč jsme ho nezabili?“ zeptal se, když hlídka zůstala za nimi.
„Protože nejsme vejcořezi,“ řekl vévoda.
„Jestli uděláme ve všem pořádek, tak tihle budou tuhle cestu vlastními jazyky lízat.“
„A ty věříš, že ten pořádek uděláme?“ zeptal se vévoda.
„Jinak bych tě nevozil, Kocoure,“ odpověděl šofér a vstrčil si do úst drahou cigaretu, pocházející z osobních zásob vévody Alajského.
Brzy se v nížině pod nimi objevilo hlavní město. Nad ním se vznášel dým z mnoha požárů, které nestačil uhasit déšť. Šedá dlań kouře přikrývala rozvaliny vévodského paláce, průmyslovou čtvrť, sady, šestiúhelník Ministerstva obrany, zřícený most přes Idi-Alaj, muzeum, postavené ve tvaru sýpky, stadion bojových umění pro tři sta tisíc diváků i stařičké divadlo, které se stále ještě jmenovalo Imperátorské. Bylo hrozné si přestavit, co všechno může hořet například v závodě na výrobu syntetických hnojiv, protože všechny meziprodukty byly toxické. Nad tím vším trčela jako hřebík ohnutá věž Radiodуmu.
Projeli poslední obrannou linií. Teď už byla nepotřebná. Zato se komusi zdálo velmi potřebné ji zničit. Všude kolem trčely z hlíny věžičky tanků, jakýmsi obrovským výbuchem zaražených do země. Kopule palebných bodů, zhotovené z armovaného betonu, byly rozdrceny údery zázračné síly, jako by z moře vyšel obrovský pacifista a zkusil zde uskutečnit svůj dávný sen.
„Možná je to i dobře,“ přemýšlel vévoda. „Když nic jiného, alespoń máme volnou cestu. Samozřejmě jestli naši přátelé z hvězd nepřipravili o kus dál něco horšího. Ale nejspíš tam nic nebude, odporovalo by to jejich principům.“