V zemi kalichu
Jinde-li slunce je – u nás je sníh,jinde-li vánek jen – bouře nás střásá,zvoní-li po celém světě jen smích,zoufalá bolest nám srdce až drásá.
Bože, cos‘ nasil trpkosti do této naší země!Ztrpklý je širý ten náš kraj, ztrpklé je všechno plémě,trpce lid žije v palácích, trpko se dýše v chýši,trpka je naše ornice, trpké je víno v číši.Trpká je sláva po otcích, přetrpké vzpomínání,trpká je naděj v budoucnost, že až se hlava sklání,trpce zní píseň národa, trpce vše slovo naše,trpké jsou kletby z našich úst, trpké i otčenáše.
Věru nemohla snad ani jinde povstat báj ta truchle krásná:Kdesi v temné hloubi lesa kaplička prý stojí jasná,kaplička prý bílá, se křížovou lodí,Kristus pán mši svatou denně číst tam chodí;zvonek sám mu zvoní, vítr píseň duje,když pán Kristus denně sebe znova obětuje.
Ach, vždyť nemohla ta báje jinde povstat skor,nežli v kraji, kde se denně naděj s smrtí snoubí,v zemi trpké, jižto tvrdý kámen horjako kalichem by kol do kola vroubí.
Ukolébavka vánoční
Spi, Jezulátko, spi!Zas chudých lidí chudé dítějen do jesliček uloží Tě —ach, kolikrát už lidstvu dánoa Jidáši vždy zaprodáno,spi, Jezulátko, spi!
Spi, Jezulátko, spi!Spi sladce na tom seně holém,my dech tajíme všichni kolem,vždyť Tobě, věčné pravdy synku,je také třeba odpočinku,spi, Jezulátko, spi!
Spi, Jezulátko, spi!a nabeř v spánku nové síly,máš konat ještě mnohou míli:té cesty lidstva ku spasení,té ještě dlouho konec není —spi, Jezulátko, spi!
Spi, Jezulátko, spi!Za Tvé o bratřích naučenísvět vezme Tě zas do mučenía než se lidstva pouta zdrtí,je třeba ještě velkých smrtí —spi, Jezulátko, spi!
Za srdcem
Já nejsem Robert král, ne Douglas, jeho rek,však srdce moje samo ryčně letíjiž napřed v plně vzešlý, ve budoucí věk tam,kde se nejvíc shemží nepřátelé kletí —nuž, za ním, k předu, věrné české děti!
A bitvou vysekejte mně to srdce ven —toť srdce dobré, dím to sám, však směle,a věru že vám stojí za kýs horký den,za paží zdatný vzmach a vlnu krve vřelévždy srdce české, je-li české cele!
To moje jest, nechť soudí bůh sám v nebesích! – zda jindy duše moje blahem výskla,než když Tvé líce, lide, samý nach a smích,a zdali jindy slza do oka mi vpryskla,než když Tě ruka vraha bídně tiskla? —
A až je vysekáte, zas jím mršťte dálpřes věků rozhráň, za kynoucí leta až tam,kde nepřátel nám nový vzroste vaclass="underline" nám Čechům z žárných mečů věčná dána meta —rád byl bych při vás do skonání světa!
Láska
Srdce to lidské – ach bože, přebože —za zlobu móže snad, za lásku nemóže!
Že prý jsi, národe, božím tom na světějako to bodláčí, v cestě jež zakvete,jako to děťátko, které se z chudinyzrodilo za těžké, neblahé hodiny.Takému dítěti, nouze jež kolíbá,každý se ve světě z daleka vyhýbá,a kdo se přiblíží, blíží se v pohaně;„Kéž jsi se zalklo už, proklaté cikáně!“
Ej co ty řeči! co všechny ty klevety!letím Ti, miláčku národe, v ústrety,jako ta dívčice, lidská ta pěnice,milenci letí vstříc v horoucí písničce:„Hledím Ti v oči, byť světu se rouhaly.Hladím Ti ruce, byť hadi v nich šlehali.Rty moje na Tvojich hladově ulpějí,byť jsi měl po retech jedových krůpějí.Rámě mé toužebně hrdlo Tvé ovíjí,byť Ti zlá choroba visela na šíji.“
Nejsi však, nejsi, jak lidé Tě dělají:ruce a šíje Tvá sněžně se bělají,Nejsi, jak říkají, zvětřilý v chudobě,na prsou matky své slýchal jsem o Tobě:tlouklo tak měkounce srdce to mateří,ptačí jak srdéčko ustlané do peří.Nejsi, jak říkají, zlotřilý v porobě,v očích své matičky čítal jsem o Tobě:povídka dojemná o zlatém člověku,jehož bůh zachovej od věků do věků!
Koho bych miloval širém tom na světě!?srdce je vždycky ach srdcem jen dítěte —do stáří, do skonu volá si po matce.Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce —všechno jsem oplakal, zase se osvěžil —Tebe bych, národe, Tebe bych nepřežil!
Ve lví stopě
Byl podvečer. My v poušti, na oasy kraji.Tak ticho kol! I Arabi, již jindy bujně hrají,dnes mlčí schouleni; jak teskný zjev!„Co je vám, muži?“ – „Pane, zde byl lev.“ —„Že lev? A kdy?“ – „To, pane, těžko říci,snad dnes, snad před týdnem, snad před měsíci;však jisto jest: sem spěla jeho chůze —snad cítíš, kraj jak po něm strnul v hrůze!"
Jak necítil bych! Vždyť jsem z české země.Ten divný strach, ten promluvil již ke mně:Kdy nejbujněj jsem vykročil si, v rázaž k srdci zasáhnul mi náhlý mráz.Jak by se kolem skalné hory ptaly:„Co v zemi obrů chceš, ty muži malý?“jak udiven by pohléd‘ na mne kraj ten němý:„Jsi sláb – přespříliš sláb jsi na mne českou zemi!“
Pout tíži cítíme a jsme přec na svobodě —strach běží po lidech, mrak běží po přírodě,zpěv před věky se naposledy zdvih‘a odletěl a kdesi v modru ztich‘.Vždyť i v ta šerá vlků našich hejnase zabořila plachá bázeň stejná,ač věčný hlad je rve a krvežízeň mučí,ke skále tlačí se a jenom psovsky skučí.
Jak na poušti, kde lev si lehl polem,po širých Čechách teskno dýše kolem.Jen jednou krajem tím šel národ lev,jen jednou, před dávnem hřměl jeho řev,a sama země slouchá s zatajeným dechem,zda hrůzný hrom ten nevrátí se echem,a co kde dýše, choulí se v své skrýšia s chvěním cítí: Jsme zde ve lví říši.
Jen dál!
Z bouřného času jsme se narodilia krok za krokem v bouřných mračnech jdemvstříc hrdě vznešenému svému cíli,šíj kloníce jen před svým národem.My věděli, co na nás cestou čeká;byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál —toť jenom česká hudba odevěká,my při ní půjdem k předu – dál, jen dál!
S tím národem, jenž je tak čistý, jasný,jak byl by z rukou božích vyšel dnes;jenž dosud v prsou nese idól žasný,byť byl i před věky již za něj kles‘!Za volnost lidskou – v nás kdys rozekvetla! —dnes stojí Čech, jak druhdy za ni stáclass="underline" ta myšlénka, která nás ve hrob smetla,zas k slávě vznese nás – jen dál, jen dál!
Jen dál! Čas nový nové chce mít činy,den nový vzešel k nové práci nám,jeť sláva otcův krásný šperk pro syny —však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám!Kde přítomnost jak dítě pozastesklá,vše dávná sláva, byť v ní démant hrál,je za korábem jenom brázda lesklá —napněte lana – vzhůru plachty – dál!
~ 2 ~